Jeho fotbalový život je pevně spjatý s mateřskou Duklou, kde působil jako hráč i trenér a v současnosti zde vykonává funkci sportovního ředitele. Jednapadesátiletý Günter Bittengel je zkrátka mužem na svém místě, maximálně oddaný všemu, co se týká klubu z Julisky.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
S fotbalem jsem začínal v roce 1974. Tady na Julisce, akorát na zadním hřišti. Na nábor žáčků Dukly Praha mě tenkrát přivedli tatínek s maminkou.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval?
Už odmala mě bavilo obcházet hráče a dávat góly. Už jako žáček jsem se tedy profiloval do role útočníka, což mi zůstalo po celý život.

Jak těžké bylo se tehdy věnovat fotbalu?
Bylo to jiné než dnes, protože nic jiného než fotbal jsme tenkrát neměli. Přišli jsme domů z tréninku a zase hráli fotbal, do toho pár lumpáren. V zahradách jsme kradli hrušky a jablka a furt nás někdo naháněl, čímž jsme si vypěstovali takovou tu přirozenou pohyblivost.

Vybavíte si nějaký gól v útlém věku?
Jelikož jsem už staršího věku, tyhle góly mi z paměti vypadávají. Na to bohužel nejsem schopen odpovědět.

A vzpomenete si na svůj první zápas za Duklu?
Můj první zápas za A-tým Dukly proběhl v evropském poháru UEFA proti AIK Stockholm.

Jak se vám to utkání povedlo?
Na ten zápas vzpomínám moc rád. Nastoupil jsem vedle Milana Luhového, Ládi Vízka nebo Honzy Fialy, což pro mě jako pro dorostence byli tenkrát modly. Do utkání jsem šel coby střídající hráč, ale myslím, že se mi vydařilo. V odvetě mě totiž trenér dal do základu. V útoku jsem nastoupil vedle Ládi Vízka a my postoupili dál. Pamatuju se, že jsem tu noc po utkání vůbec nespal. Byl jsem tak unavený, že jsem měl celé tělo v křečích.

A vybavíte si svůj první ligový gól?
Nikdy jsem nebyl žádný kanonýr, ale tenhle gól si pamatuji. Bylo to v květnu sezony 1985/86 ve Vítkovicích. Nastoupil jsem v útoku a od půlky šel sám na bránu, pak obešel gólmana a vedli jsme 1:0. Bohužel jsme ale nakonec 1:2 prohráli a Vítkovice pak vyhrály celou celostátní ligu.

V sezoně 1989/90 jste s Duklou zvítězil v československém poháru. Jak na to vzpomínáte?
Na úspěchy vzpomíná člověk vždycky rád. Tohle byl navíc poslední ročník federálního poháru. Ve finále jsme hráli proti Interu Bratislava na stadionu v Prešově a zápas skončil nerozhodně. Muselo se tak rozhodovat v penaltovém rozstřelu a já tu svou penaltu proměnil. Pro Duklu jsme tak vyhráli poslední cennou trofej.

Z Dukly jste v roce 1991 přestoupil do německého Uerdingenu. Vybavíte si svůj první zápas v bundeslize?
Když jsem tam šel, Uerdingen zrovna spadnul do druhé ligy, ale hned jsme postoupili zpátky do bundesligy. První zápas po návratu jsme prohráli 0:3 s Bayernem Mnichov.

A co váš první reprezentační start?
To bylo ještě ve federální reprezentaci pod trenéry Venglošem a Ježkem. Jako velice mladý hráč jednadvacítky jsem tenkrát s nimi odjel na přátelské utkání s Francií.

Co pro vás znamenalo reprezentovat?
Asi jako pro každého sportovce to i pro mě byla odměna za to, co každý rok děláte. To se nedá koupit žádnými penězi.

Kterou svou branku považuje za nejdůležitější?
Jelikož jsem vždycky byl týmový hráč, každá branka pro mě měla svou důležitost. Spíš si ale zapamatujete ty, které jsou pro vás nějak kuriózní nebo které dáte pro vás nezvyklým způsobem. Pro mě to byly góly hlavou. Za celou svou kariéru jsem dal jen dva – jeden v Německu a druhý u nás. Ty z paměti jen tak nevymažete (směje se).

A co nejhezčí trefa vaší kariéry?
To jsou většinou ty střely, kdy se do toho opřete za vápnem a vymetete šibenici, což mají lidi vždycky rádi. To se mi povedlo třeba na Slavii, kde jsme vyhráli 2:1. Trenér Lopata mi řekl, že jsem odehrál jeden z nejhorších zápasů, ale gól že byl fakt hezký. Po pravé straně jsem utekl panu Beránkovi a za vápnem levačkou trefil přední šibenici. Podobný gól jsem dal i v českém poháru proti Spartě, bohužel jsme pak vypadli.

Pamatujete si zápas, v němž jste vstřelil nejvíc gólů?
Při utkání v Banské Bystrici se mi v dresu Dukly podařilo vstřelit tři góly a my tam vyhráli 5:1. Od té doby jsem už hattrick nikdy nedal. Ani ve starších pánech (směje se).

Jakého úspěchu své kariéry si nejvíce vážíte?
Musím zmínit to vítězství v československém poháru. Hlavně si ale vážím toho, že se mi povedlo to, o čem jsem snil jako malý kluk. Že se mi splnil sen být fotbalistou, hrát před lidmi a ještě se tím bavit. To je ta největší trofej, kterou můžete získat.

Jak se vlastně zrodil váš přechod z hráče na trenéra?
Každý hráč, kterému se blíží konec kariéry, se s tím nerad smiřuje. Musí ale hledat další cesty a najednou stojí na té druhé straně, přičemž jste trenéry vždy pomlouval a teď jste jedním z nich. Není to jednoduché. Chvíli trvá se přeorientovat, protože pořád přemýšlíte jako hráč. Nejde přepnout ze dne na den. Když to ale zvládnete, odmění vás to v tom, že zůstanete u fotbalu, tedy u práce s mladými lidmi. Takže vlastně nestárnete a ten fotbal hrajete furt.

Jak jste jako trenér prožíval góly?
Velice impulzivně! Dát gól je cílem hry a kdo jich vstřelí víc, ten také vyhraje. Každá branka tak někomu přináší velkou radost.

Už několik let vykonáváte funkci sportovního ředitele Dukly. Jak vás tato práce naplňuje?
Absolutně! Hlavně jsem v klubu, který mě vychoval. V domácím prostředí, kde jsem strávil spoustu let jako žáček i jako hráč. Málokterý člověk má v životě to štěstí, že se mu to takto protne. A ještě dělá práci, která ho tak baví a absolutně naplňuje.

Pozice trenéra vás už tedy neláká?
Prošel jsem si vším a zjistil, že na trénování asi nemám ideální vlohy. Jsem velice tolerantní člověk a nerad někomu šlapu po krku. Radši se tedy věnuju organizaci toho sportu a trénování přenechávám mladším.

Co pro vás znamená gól?
Spontánnost a radost! Cíl hry, kterou milujete.

A co pro vás znamená fotbal?
Součást mého života, stejně jako děti a má rodina. Není to jen zaměstnání. Je to vášeň!