Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Michal Kadlec

Vrcholem kariéry pro mě bylo EURO 2012 v Polsku

Je synem bývalého reprezentanta Miroslava Kadlece, a tak měl Michal Kadlec všechny předpoklady pro to, aby se stal profesionálním fotbalistou. Michal si po vzoru otce zahrál i na mistrovství Evropy, jen s tím rozdílem, že z něj nepřivezl cenný kov jako táta v roce 1996.

Kdy a kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Do balonu jsem trošku začínal kopat asi ve dvou třech letech. K fotbalu mě přivedl táta, který byl můj vzor. Ale není to tak, že si se mnou chodíval kopat za barák - přece jen hrál. Byla to i máma a dědečkové, celá rodina byla zapojená. Ale poprvé jsem fotbal viděl u táty.

Na jakých postech jste hrál?

Šlo to odpředu dozadu. Začal jsem jako levý útočník či levý záložník. Jelikož jsem levonohý, vždycky jsem hrál na levé straně. Postupem času jsem se posouval dozadu, až jsem skončil na levým obránci nebo stoperovi.

Pamatujete si na góly ze svého dětství?

Moc ne, už je to přece jen pár roků zpátky. Člověk si to moc nevybavuje, ale určitě jsem dal v mládežnických kategoriích víc branek než v těch dospělých. Jak už bylo řečeno, hrál jsem spíš vpředu, útok či zálohu. Gólů bylo hodně. Začínal jsem v Německu, kde jsme hráli ve vesnickém celku, kde to bylo vždycky divoké. Zápasy končívaly třeba výsledkem 7:3 a podobně. Tam jsem pár gólů určitě dal. Pak už si pamatuju ale spíš pozdější góly.

Kudy vedla vaše cesta do ligy?

Když jsme se v roce 1998 vrátili z Německa, začal jsem hrát ve Slovácké Slávii Uherské Hradiště za starší žáky. Mladší a starší dorost tam hrál celorepublikovou ligu, hráli jsme se Slavií, Spartou, Baníkem či Sigmou Olomouc. To byly top zápasy. Cesta do áčka pak vedla přes 1. FC Synot až do Sparty, do zahraničí a zpátky do Sparty.

Vybavíte si svůj první ligový zápas?

Hrál jsem ho na Baníku za Synot. Shodou okolností jsme den předtím hráli na Baníku s dorostem. A jelikož v áčku bylo málo hráčů, tak si nás dva trenér stáhnul. Šel jsem tam na sedm minut. Co si pamatuju, hrál jsem levou zálohu, na pravém beku byl proti mně Radoslav Látal. Na něj jsem koukal v televizi, když hráli s tátou v roce 1996, takže to bylo super si proti němu zahrát. Pak jsem hrál poločas ve Zlíně a první zápas od začátku jsem hrál za Synot doma ještě na Širůchu s Hradcem Králové.

Jak si pamatujete na svou první branku?

Co si vzpomínám, otevíral jsem skóre v Liberci. Zápas nakonec skončil 3:3.

Jak jste gól slavil?

Samozřejmě nějaká oslava byla, ale už nevím přesně jaká. Vždycky jsem byl takový, že jsem individuální věci měnil za vítězství, takže jelikož se remizovalo, moc jsem neslavil. Ale člověka to potěšilo, protože to byla první branka.

Vybavíte si další své premiérové trefy z jiných působišť?

Když vezmu klubové, tak v Leverkusenu si první branku z hlavy nevybavím. Pamatuji si zápas Evropské ligy, kdy jsem dal dvě branky. Dvě branky jsem dal i za Fenerbahce proti Antalyasporu, to byly mé první dva góly za klub. Co se týče reprezentační kariéry, tam je to úsměvné. První branku jsem si dal vlastní a pak, myslím, až se Skotskem jsem dával první reprezentační gól. Pamatuji si i na období, kdy se mi dařilo v reprezentaci asi nejvíc. Se čtyřmi nebo kolika brankami jsem vyhrál nejlepšího střelce týmu v kvalifikaci na Euro. Byly tam nějaké hlavičky a penalty.

Jaký je to pocit, reprezentovat Českou republiku?

Je to nejlepší pocit, jaký můžete mít, protože je to v podstatě nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Samozřejmě na klubové úrovni máte českou ligu a pak zahraniční ligy, ale co se týče českého fotbalu, tak nejvíc je reprezentační áčko. Odehrál jsem za něj dost zápasů a podíval jsem se i na mistrovství Evropy, takže tohle pro mě bylo vždycky nejvíc. Je to čest hrát za Českou republiku.

V čem byla vaše angažmá v zahraniční odlišná od těch v Česku?

Lišila se, jinak by hráči, kteří jsou v Německu, Itálii či Anglii chodili do Česka a ne že by Češi chodili do zahraničí. Fotbal je tam mnohem větší než u nás, jsou tam jiné finační prostředky, jiní lidé, kterých chodí víc, stadiony jsou větší. Je to svátek, k čemuž my se asi nikdy nedopracujeme. Ani na to nemáme kapacitu. Je složité to srovnávat, ale nic s tím neuděláme. Je důležité tady dělat to nejlepší, co v českých poměrech můžeme. Západ je bohužel někde jinde, má na to více prostředků a celé je to ještě větší než tady.

Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc ceníte?

To je složitý. Úspěchů je hodně a vypíchnout jeden je strašně složitý. Můžete vzít klubovou úroveň a reprezentační. Na klubové hrajete o tituly, hráli jsme Ligu mistrů na Barceloně, za reprezentaci hrajete mistrovství Evropy... Zážitků je hodně a vypíchnout jeden je složitý. Ale možná vrcholem kariéry pro mě bylo Euro 2012, kdy jsme hráli v Polsku ve Vratislavi, což je skoro doma. Ještě když jsme pak postoupili do čtvrtfinále posledním zápasem, kdy jsme porazili Poláky. Na to vzpomínám asi nejraději.

Máte titul z české i turecké ligy. Dá se říct, kterého si vážíte víc?

Nedá. Každého si ceníte stejně. V Česku je nádherné vyhrát, v Turecku taky. V Německu jsme skončili druzí, tam nám to uteklo. Bayern byl bohužel vždycky před námi, ale i tak si druhého místa s Leverkusenem cením. Hráli jsme výborný fotbal. Každého titulu si cením stejně.

Co pro vás znamená gól?

Jelikož jsem obránce, chci jim zabraňovat. To je moje první úloha na hřišti. Většinou jsem dával góly - asi ne po nějaké individuální akci, že bych obešel všechny hráče - ale ze standardky nebo trestňáku. Pro mě je to coby obránce vzácný a jsem za každý gól rád, ale řadím týmový úspěch nad jednotlivce. Jako jednotlivec ve fotbale nic nedokážete, když kolem sebe nemáte mužstvo, jeden proti jedenácti neuspějete. To je důležitější než dát gól.

Co pro vás znamená fotbal?

Je to jednoduchý - je to můj život. Touto cestou jsem se dal. Viděl jsem tátu jako malý, když hrál ještě ve Vítkovicích. Potom jsme šli do Německa, kde na vás dýchne atmosféra a to, jak se dá dělat fotbal. Když přišlo na stadion padesát tisíc lidí, řekl jsem si, že bych chtěl jít v těchto šlépějích. Zkoušel jsem hodně sportů, hokej, tenis, ale vždycky jsem se vrátil k fotbalu. Znamená pro mě vše. Jak jsem starší, už taky bolí nohy a uvidím, co bude potom. Dvaceti letům na vrcholové úrovni jsem podřídil všechno tak, abych byl úspěšný a aby se mi vyhýbala zranění.

Další příběhy

Radek Drulák

Stříbro z EURO mi už nikdo nevezme

Ve své branži platí za legendu i dlouho poté, co fotbalové prostředí opustil. Žádné klubové trofeje se sice během své bohaté kariéry nedočkal, zato však sbíral individuální ocenění, když se stal dvakrát nejlepším střelcem české nejvyšší soutěže a zvítězil v anketách Fotbalista roku a Osobnost ligy. Je členem Klubu ligových kanonýrů a zastavil se na úctyhodném čísle 153. Některé svoje zásahy si však pamatuje až s precizní přesností.

Martin Pospíšil

Proti Kodani v Evropské lize jsem gólem rozhodl o postupu

Martin Pospíšil ve fotbale málokoho převyšoval vzrůstem, ale i se 178 centimetry to dotáhl až ke třem startům za reprezentaci a vítězství v Českém poháru. Jablonecký záložník rád vzpomíná na klíčový gól v Kodani v Evropské lize, ale vybavuje si i úplné začátky ve vesnici Bělkovice: „Přišel jsem na trénink a všichni byli asi o pět let starší a o metr větší. Jedna dávná trefa padla po rohovém kopu. Jak jsem byl malý, starší spoluhráč mě vzal v podpaží, vyhodil mě a já dal hlavičkou gól.“

Karel Jarolím

Miluju tvořivé hráče

Prožívá vrchol trenérské kariéry, vede národní tým. Kouč Karel Jarolím ale zavzpomínal i na dobu, kdy sám v pozici záložníka střílel branky. „Na góly se fotbal hraje, pak propuká vlna emocí,“ popisuje trenér, jenž dvakrát slavil titul se Slavií (2008 a 2009). Zároveň přiznává, že má rád technické hráče. „Miluju fotbalisty, kteří mají nápady a jsou schopni něco vymyslet,“ tvrdí Jarolím. Snad jich v reprezentaci bude mít dost!