František Straka vzpomíná na své hráčské a trenérské působení. I když během své kariéry vystřídal mnoho klubů, k srdci mu podle očekávání nejvíce přirostla jeho milovaná Sparta.

Kdy jste začínal s fotbalem? Kde to bylo a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal od žáků v Budějovicích v místním Dynamu až do dorosteneckého věku. Měli jsme tam výbornou partu a hráli jsme dokonce první fotbalovou dorosteneckou ligu. V mládí jsem byl úplně posedlý fotbalem, měl doma plakáty hráčů, časopisy… zkrátka všechno, co se dalo v té době sehnat. Jeden den jsme si šli s kamarádem zakopat na škváru na Dynamo a zrovna tam probíhal nábor, tak jsme se přihlásili.

Do jakých pozic jste se tehdy stavěl? Postavil jste se hned v začátcích do obrany?

Já jsem začínal jako křídlo, protože jsem byl hodně hbitý a rychlý. Postupně jsem se ale posouval dozadu, protože jsem měl dobré proporce, byl jsem vysoký i dobře stavěný, tak jsem doputoval až na stopera. Chvíli jsem to dokonce zkoušel i v brance, ale to nebylo to pravé ořechové (smích).

Vzpomenete si na nějaký gól z vašich začátků, který vám uvízl v paměti?

Tak tady platí to, co mě doprovázelo celou kariéru. Většinu gólů jsem dal hlavou, ale když už jsem se trefil nohou, tak to byla paráda. Pamatuji si góly z dorosteneckého věku, hlavně ten proti Ostravě, kdy jsem trefil z 25 metrů šibenici.

Jak poté probíhala vaše cesta až do první ligy?

Já jsem měl obrovské štěstí, že jsem byl rovnou vybrán do vojenského sportovního oddílu Dukly Tachov. Zde jsme hráli druhou nejvyšší soutěž, chodilo na nás poměrně dost diváků a hráli jsme proti zvučným klubům jako Viktorka Žižkov, která byla v té době špičková. Pak v roce 1979 mě kontaktovali ze Sparty Praha, a tak začala má profesionální kariéra.

Co váš první ligový zápas? Vybavíte si, co jste tehdy prožíval?

Ten si pamatuji velmi dobře, protože Zdeněk Caudr, tehdejší kapitán, nemohl nastoupit a tak jsem šel na hřiště místo něj na postu krajního obránce. Po tom utkání jsem měl zase pauzu, kdy jsem nehrál. Ale jakmile jsem znovu nastoupil v základu, tak jsem tu šanci chytil za pačesy a už tam nikoho nepustil (úsměv).

A co první ligový gól?

Už je to hodně dávno, 38 let zpátky. Dal jsem ho proti Zbrojovce Brno v roce 1980 a byl to zrovna vítězný gól na 4:3. Sám bych ten gól rád viděl, protože už si tu situaci přesně nevybavuji. Ale mám pocit, že byl pěknej a posunul nás na pohárové příčky.

V Česku jste celou svoji hráčskou kariéru prožil na Spartě, jak na to vzpomínáte?

Už tím, že jsem přišel do Sparty, tak se mi splnil dětský sen. Fotbal jsem miloval a miluji ho dodnes. Těch devět let co jsem za Spartu odehrál, budu mít v srdci na vždy, poněvadž těch zážitků je celá řada, ať už těch dobrých nebo těch horších. Nejdříve jsme neměli kádr na to, abychom hráli na špici, ale postupně přicházeli noví trenéři, kteří nás posouvali dále. Hlavně bych zmínil pana Ježka, který mě dal do stoperské dvojice s Pepou Chovancem a vytvořili jsme tak špičkové duo.

A začali jste vyhrávat…

Odehráli jsme fantastické zápasy nejen v lize, ale také v evropských pohárech. Nemůžu zapomenout na zápasy s Realem Madrid, Juventusem, Barcelonou. My jsme potom pravidelně hráli evropské poháry, chodili na nás fanoušci, což bylo nádherné, když na váš zápas přijde 35 000 lidí. Měli jsme skvělý tým, vyzdvihnu Honzu Bergera, ale vlastně bych musel vyjmenovat celou jedenáctku, protože co jméno, to výborný fotbalista. Navíc jsme měli výbornou partu, kterou vytvořil pan Ježek, který sem přinesl i západní metody a pro nás byl zážitek se srovnat v evropských pohárech s těmi západními týmy a každý z nás si chtěl v zahraničí také zahrát. Mně se to naštěstí podařilo a v roce 1988 jsem zamířil do západního Německa do Borussie Mönchengladbach, kde jsem ve svých třiceti letech nastartoval svou druhou kariéru.

Když jste zmínil ty evropské velkokluby, tak na kterých zápas s nimi vzpomínáte nejraději?

Určitě to byl Real Madrid s Platinim, protože doma jsme je porazili 3:2 a venku uhráli cennou remízu 1:1. Vzpomínám také na Watford, se kterým přijel Elton John, který je vlastnil, a my jsme je tady porazili 4:0. Ale těch zápasů bylo více, třeba Hajduk Split, kde chyběl kousíček, a postoupili bychom do semifinále poháru UEFA.

Zmínil jste také přestup do Německa…

Málokdo věřil, že by nějaký Franta Straka mohl pravidelně nastupovat v takovém klubu jako je Borussie Mönchengladbach, která v té době patřila do špice tabulky. Hráli jsme o evropské poháry a já jsem se stal dokonce kapitánem toho týmu.

Vybavíte si první zápas v Bundeslize?

Velmi dobře, vyhráli jsme v derby proti Leverkusenu 4:1 v roce 98. Bylo to na starém stadionu v horách, který dnes už bohužel neexistuje. S Frankem Fodou, hráčem soupeře, jsme se potkali po sezóně na dovolené a on mi říká: ,,Franz, ty jsi takovej hajzl, tys nafilmoval ten faul, za který jsem dostal červenou kartu“. Měl docela pravdu. trošku jsem to přihrál(smích).

Vybavíte si váš jediný gól v německé Bundeslize?

Byl bohužel jeden, to je pravda. Ale pamatuji si, že jsem měl hodně šancí, hlavně po rohových kopech. Alespoň ten jeden jsem ale dal. Pamatuji si, že to bylo po krásné akci. Já jsem si z pozice levého beka si narazil míč s útočníkem, naběhl do vápna a poslal míč podél gólmana.

Odehrál jste také 35 zápasů za seniorskou reprezentaci…

Tenkrát byla na stoperu obrovská konkurence, což dnes není. Opravdu kvalitních stoperů je málo, a to i v celosvětovém měřítku. Já na reprezentaci vzpomínám jenom v tom nejlepším a splnil jsem si tím tak další sen. Ten vrchol přišel v roce 1990, kdy jsme se dostali na MS v Itálii, kde jsme postoupili do toho památného čtvrtfinále proti Němcům. V té době jsme měli skvělý tým a výbornou partu, na to opravdu rád vzpomínám.

Který ze všech gólů, které jste dal, považujete dodnes za nejkrásnější?

Napadá mě gól proti Slovanu Bratislava v lize, z třiceti metrů jsem to trefil krásnou ranou. Byl bych rád, kdyby se ten gól někde zveřejnil, alespoň by mě taky někdo pochválil (smích).

Přechod z hráče na trenéra byl u vás plynulejší, než je běžné - v německém Wuppertaleru SV jste v jednu chvíli působil jako hráč i jako trenér. Jak se vám v takové funkci hrálo a jak trénovalo? Věděl jste už jako hráč, že budete chtít trénovat?

Když jsem hrál Bundesligu za Rostock, se kterým jsme mimochodem také hráli PMEZ proti Barceloně, což bylo super. Bohužel to však trvalo jeden rok, protože se otevřela kauza, kdy někteří hráči z našeho týmu byly obvinění z toho, že jsou tajní agenti, což klubu hodně uškodilo. Potom jsem přestoupil do Wuppertaler SV, kde jsme hráli druhou ligu, zde byl skvělý trenér, který mi pomohl nastartovat trenérskou kariéru. Hodně jsme se spolu bavili o zápasech, trénincích. Později jsem se také přihlásil na studování licencí, kde jsem úspěšně složil profi licenci na Karlově Univerzitě, a mohl jsem se tak stát trenérem a zůstat u fotbalu, který tak miluji.

Jako trenér máte zkušenost z řady klubů i soutěží. Který klub na vás udělal největší dojem?

Rád vzpomínám na ty úplné začátky. Myslím, že jsem udělal správně, že jsem šel do Teplic, do menšího, rodinného klubu. Byla tam spousta skvělých lidí. Tam jsem dostal možnost vybudovat skvělý tým, měl jsem k dispozici kvalitní hráče jako Pavel Horváth, Karel Rada, Tomáš Hunal, Pavel Verbíř… Já jsem tenkrát do týmu přivedl takový ten správný německý řád, disciplínu a oddanost svému klubu. Proto jsme byli tak úspěšní a bojovali o evropské poháry.

Pak po vás sáhla Sparta…

Ano, vrátil jsem se domů do Sparty. Nezapomenu na první zápas, kdy fanoušci roztáhli transparent "Willkommen zu Hause Franz", vítej doma Franzi. To jsem měl opravdu slzy na krajíčku. Ta sparťanská mise byla úspěšná. Z 5. místa, na kterém Sparta byla, jsme nakonec skončili druzí, jeden bod za Baníkem Ostrava. Tím jsme ten tým nastartovali a postoupili jsme až do základní skupiny Ligy Mistrů, což se Spartě od té doby nepodařilo. Měli jsme Radka Kováče, Tomáše Sivoka, kteří byli na počátku jejich kariéry a měli obrovskou touhu něco dokázat, doplněné třeba o Karla Poborského, obrovskou ikonu českého fotbalu. Byla obrovská čest si zahrát například proti Manchesteru United, se kterým jsme uhráli bod. Za ně hrál třeba Ryan Giggs, Wayne Rooney, Van Nisterlooy a na závěr utkání nastoupil také Cristiano Ronaldo.

Potom jste však ve Spartě skončil…

Přišlo něco, co nikdo nečekal. Po podzimu, kdy jsme měli 9 bodů náskok, tak jsem musel nedobrovolně odejít a do dneška nevím proč a stále mě to strašně mrzí. Celou svou hráčskou kariéru jsem v česku spojil se Spartou, hrál jsem tady devět let, oslavil čtyři tituly, vyhráli jsme několikrát pohár. A pak člověk slaví padesátiny, šedesátiny a ze Sparty nepřijde ani jedna zpráva nebo blahopřání. O to víc mě to celé mrzí…

Trénoval jste také v několika klubech v zahraničí včetně těch exotických, naposledy jste působil v klubu Smouha SC, tak jaké to je trénovat v takto specifickém prostředí?

Je to špičkový klub, pravidelně hraje asijský pohár, což je obdoba evropské Ligy mistrů. Byl jsem rád, že jsem tam působil, že jsem poznal jinou kulturu, nové hráče, odlišný styl fotbalu. Fotbal pro Egypťany znamená všechno. Je to obrovská země, je tam z čeho vybírat, což dokazují i hráči jako Salah z Liverpoolu či Elnenny z Arsenalu. Byla to pro mě obrovská zkušenost.

Co byste vzkázal malým fotbalistům, kteří to chtějí někam ve fotbale dotáhnout?

Spíš bych chtěl něco vzkázat jejich rodičům, aby své potomky hned nesrovnávali s ostatními, aby si nemysleli, že z nich hned bude Messi nebo Ronaldo. Rodiče jsou v kariéře sportovců to nejdůležitější, formují je po celou jejich kariéru. Měly by děti vést k zodpovědnosti a poctivosti. Dnes to bohužel děti mají těžké, vzhledem k současným vymoženostem. Když už dělají sport, tak se zaměřují pouze na jeden z nich a chybí u nich všestrannost, která je tolik potřebná. Takže bych doporučil, aby si klidně vyzkoušeli více sportů. A když přijdou nějaké neúspěchy, aby byli připraveni na to, je úspěšně přejít.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená obrovské štěstí. Je to něco, co si každý fotbalista přeje. To se nedá popsat, to je něco fenomenálního.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená můj život. Já jsem miloval fotbal, miluju fotbal a budu ho milovat neustále. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat svojí paní, protože ta vše snáší se mnou a obecně je strašně důležité mít partnera, který vás podporuje.