První fotbalové mistráky začal hrát až ve dvanácti letech, ale Roman Vonášek pospíchat nemusel. Premiéru v základní sestavě Sparty si užil proti Barceloně, v pohárech oslnil krásným vítězným gólem v Brémách. Vedle tří českých titulů si zahrál i v belgické lize a osmkrát nastoupil za reprezentaci.

Romane, jak vypadaly vaše první fotbalové krůčky?

S fotbalem jsem oproti dnešní době začal poměrně pozdě. Jako na každé vesnici, tak i u nás se v létě hrál fotbal a v zimě hokej. Byli jsme parta kluků a ve volných chvílích jsme se scházeli. Organizovaně jsem začal hrát až v roce 1980, kdy mi bylo 12 let. Jednou mezi nás přijel pán na motorce s klukem, což byl trenér s kapitánem Sokola Bělčice a zeptali se nás, zda nechceme hrát za ně mistrovská utkání. Tenkrát se nás přihlásilo asi šest a začali jsme jezdit do Bělčic na tréninky. Jezdili jsme asi sedm kilometrů na kole, když rodiče nemohli. Tak jsem až do patnácti hrál za žáky okresní přebor.

Dařilo se vám střelecky v začátcích?

Já si v té době vedl statistiku, od čeho jsem upustil až pak v dorostu. Za ty tři roky v žácích jsem v mistrovských utkáních nastřílel 57 branek. Hrálo se na tři útočníky a já nastupoval jako pravé křídlo. Na zápasy jsme jezdili společně s našimi muži po okrese Strakonice a hráli jsme takové předzápasy mužům. Na první gól si nepamatuji, ale vyhrávali jsme i velkými rozdíly. Rekord byl asi 19:1. Na druhou stranu byly i týmy, kde byly výsledky těsné a tam bylo pro mě prestižní dát gól. Šanci na gól jsem měl v každém zápase, ale hodně jsem jich spaloval. (úsměv) V té době mi to tam ale padalo.

Kam mířily vaše další fotbalové kroky?

Ze Sokola Bělčice jsem přestoupil do Sokola Blatná, což je nedaleké město. Tam jsem začal hrát v patnácti dorost, i když jsem měl tak metr padesát a proti nám hráli devatenáctiletí kluci. Prosadit se bylo těžké, ale hodně mi to dalo. V té době jsem nastoupil na střední lesnickou školu do Písku, takže přes týden jsem byl tam. Shodou okolností jsme hráli stejnou soutěž jako Písek a po jednom ze vzájemných utkání za mnou přišel jejich trenér, že když už tam studuju, tak že bych tam mohl i hrát. Po roce a půl jsem tedy přestoupil do Spartaku Písek, kde jsme vykopali druhou dorosteneckou ligu.

Byl těžký přechod z dorostu do mužské kategorie?

Už během dorosteneckých let jsem trénoval s chlapama a hrál za dorost. Poslední rok dorostu jsem i za dospělé hrál. V té době hráli krajský přebor a v něm jsem nakoukl do dospělého fotbalu. V těch osmnácti jsem hrál středního záložníka a spoluhráči vedle mě bylo pět a třicet let. Musel to za mě všechno dozadu odběhat. (smích) Nedávno jsem mu byl na oslavě šedesátin.

Máte z té doby i gólové vzpomínky?

Vybavím si poslední zápas před nástupem na vojenskou službu. Hráli jsme s Pískem v Žirovnici a prohráli jsme 4:2. Oba dva góly jsem dával já a v úterý už jsem se hlásil v Českých Budějovicích na vojnu.

Jaká vedla cesta až do ligy?

Rok a půl jsem strávil v Rudé Hvězdě Nýrsko. Hodně přáteláků jsme hráli s tehdejší Škodou Plzeň, kterou trénoval pan Lopata. Ten mě po jednom ze zápasů oslovil, zda bych neměl zájem k nim přestoupit. Na nabídku jsem samozřejmě kývl. Po skončení vojenské služby jsem se ocitl v šatně druholigové Škody Plzeň.

Vzpomenete si na první gól za Plzeň?

Přišel jsem do Plzně v rozehrané soutěži a bylo těžké se prosadit. V jednom zápase, ale trenér Lopata rozhodl, že půjdu od začátku do utkání proti Mladé Boleslavi. Vyhráli jsme, ale gól jsem nedával. Dva týdny na to už doma s Hradcem Králové jsem dával na 2:0. V bráně Hradce byl Honza Musil, s kterým jsem se později potkal i v zahraničí. Na šestnáctce jsem dostal přihrávku, zavřel oči a vystřelil. Z osmnácti metrů to zapadlo za tyč. To byl můj první druholigový gól.

Jak se udál přesun na Spartu?

V Plzni jsem poté vydržel ještě dva roky. Postupem času se moje hra líbila i lidem na Spartě a oni projevili zájem. Sparta se neodmítá, takže jsem na nabídku kývnul. Na první sraz jsem přijel s velkým předstihem, abych tam byl včas. První, koho jsem v šatně potkal, byla ikona Sparty a tehdejší kapitán Pepík Chovanec. Přijetí bylo výborné. Následně jako parta jsme odehráli výborné zápasy a vybojovali pár titulů. Byl to výborný kus života.

Jak dlouho jste čekal na první gól v letenském celku?

Konkurence v útoku Sparty byla velká. Třeba Horst Siegl či Pavel Černý. Do toho já přišel také jako útočník. Sice jsem trénoval s áčkem, ale trenér dával přednost jiným klukům. První zápas v základní sestavě jsem shodou okolností odehrál 1. dubna proti Barceloně v nultém ročníku Ligy mistrů. V tom zápase dával gól Horst, ale následné ligové kolo doma s Olomoucí jsme o poločase prohrávali 2:0, já snížil na 1:2 a nakonec jsme vyhráli 3:2.

Vzpomeňte ještě na svou premiéru v základní sestavě proti Barceloně.

Tenkrát Jirka Němec nemohl hrát pro žluté karty. Pan Uhrin byl pověstný, že měl svou oblíbenou jedenáctku a moc změn rád neměl. Na předzápasovém soustředění v Jevanech se mě zeptal, zda bych si zítra na levou stranu zálohy troufnul. Během oběda, kdy už sestava byla jasná, se mi rozklepala kolena. Hrálo se ještě na staré Spartě před 35 tisící diváky a díky atmosféře ta nervozita šla stranou.

V tomto utkání jste se na evropské scéně neprosadil, ale později se vám již dařilo...

To je pravda. Bylo to často i v zápasech, kde se nám dařilo. Přeci jenom proti evropským týmům se nehraje každý den a o to góly byly cennější.

Góly jste pak dával i za evropské týmy, vzpomenete si na ten první?

Po čtyřech a půl letech ve Spartě jsem ještě s Vencou Budkou a Honzou Kollerem společně přestoupil do belgického Sportingu Lokeren, který byl nováčkem tamní ligy. První gól pak přišel až ke konci podzimu v Gentu, což bylo derby. Pět minut před koncem jsem dával na 2:0. Přetažený míč na zadní tyč a mně nezbývalo nic, než jen doklepnout do prázdné brány. Pak na jaře přibyly další.

Další kapitolou byla reprezentace, jaké bylo oblékat český dres?

U mě to byla krátká, ale zároveň dlouhá anabáze. Byl jsem u prvního zápasu samostatné České republiky v Turecku, v roce 1993. Pak jsem se, dá se říci, na pět let odmlčel. To už se věk blížil třicítce a já stihl odehrát celkem osm zápasů. První reprezentační zápas v základní sestavě jsem hrál ve Slovinsku, kde jsme vyhráli 3:1 a tam jsem mě velkou šanci dát první reprezentační gól, kterého jsem se nakonec nedočkal. Reprezentační dres mám dodnes, ani jsem ho po zápase měnit nechtěl. Nechal jsem si ho jako památku.

Který gól byl ve vaší kariéře tím nejdůležitějším?

Tento gól byl i v anketě gólu měsíce, roku a pak i desetiletí. Bylo to proti Werderu Brému v roce 1992, kdy je trénoval pan Rehhagel a byli i mistry bundesligy. V rámci Poháru vítězů pohárů jsme hráli v Brémách, v poločase jsme vedli 2:0 a byl vyloučen Pepík Chovanec. Nikdy jsem si nedokázal představit, kolik jde naběhat na vlastní polovině bez míče, když bráníte. Byli jsme totálně vyšťavení a za půlku jsme se ani pořádně nedostali. Oni srovnali na 2:2. V nastaveném čase Jirka Němec měl na půlce Brém po pravé straně míč, nikdo už neměl síly, ale já se tedy rozběhl a unikl pozornosti soupeře. Jirka přetáhl centr na levou stranu, já si míč zpracoval, vystřelil a ono to spadlo do šibenice. V nastaveném čase, v Brémách dát takový gól, to bylo hezké a zároveň důležité.

Byl i nějaký krásnější?

V belgické lize jsem byl také v anketě o gól měsíce. Odražený roh, z dvaceti metrů volej a byla z toho šibenice. Jsou hezké góly i z kombinací, ale tyto střely z dálky vždy upoutají.

Kolik nejvíce gólů v jednom utkání se vám podařilo dát?

V dospělém fotbale to byly dva góly za zápas a i šance na hattrick tam byly. Buď jsem ještě hledal spoluhráče nebo šanci zazdil.

Daří se vám i dnes překonávat brankáře?

Čtyři roky zpátky jsem chodíval hrávat za starou gardu Sparty, ale času je již méně a jsou tam již mladší kluci. Já už se na fotbal chodím pouze dívat.

Jak prožíváte góly jako divák či jako zaměstnanec FAČR?

Vždy přeju hlavně naším klukům u reprezentace, což je odraz celého českého fotbalu. Musím jim pogratulovat k postupu na EURO. Když padne gól, tak mám radost. Jsem takový fanoušek celého českého fotbalu a fandím všem českým týmům, které nás reprezentují v evropských soutěžích.

Co je pro vás fotbal?

Nedílná součást mého života a životní zkušenost. Osm let v Belgii bylo nejlepší období mého života.