O talentech se často hovoří v souvislosti s mužskou kopanou, málokdo však ví, že po českých fotbalových trávnících se aktuálně prohání i dívčí dvojice, které odborníci slibují velkou budoucnost. Jsou jimi sestry Michaela a Kamila Dubcovy, jež v domácí soutěží oblékají dres Slovácka a patří mezi stabilní články reprezentace.

Jak vypadaly vaše fotbalové začátky?

Kamila: K fotbalu nás přivedl bratr kolem našich tří let, když jsme si s ním kopaly před domem. Potom nás napadlo, že bychom mohly zkusit začít hrát fotbal závodně. Pamatuji si, že jsem na první trénink šla pouze já, protože se Míša bála.

Michaela: Já jsem říkala, že mi to stačí před domem...

Kamila: A když Míša viděla, jak jsem po prvním tréninku šťastná, rozhodla se, že mě doplní.

Michaela: Kuriózní je, že jsme měly jedny kopačky, které jsme si střídaly po trénincích, a až později jsme si koupily každá svoje.

Michaelo, jak tedy vypadal váš první trénink?

Michaela: Můj první trénink vypadal tak, že jsem zpočátku pouze sledovala Kamilu, potom mě to však chytlo a šla jsem také. Ty kopačky měla napřed Kamča, pak mi je ale půjčila.

Když jste se staly spoluhráčkami, jaké to pro vás bylo?

Kamila: Alespoň pro mě to byla velká podpora, protože jsme na všechno byly dvě. S klukama to bylo někdy těžké, ale díky tomu, že jsme tu byla jedna pro druhou, tak jsme to zvládly a bylo to o mnoho lepší.

Michaela: Třeba i v tom, že jsme tréninky měly spolu.

Kamila: Ve dvou se to lépe táhne.

Do jakých pozic jste se stavěly a jak se vám dařilo překonávat brankáře soupeřů?

Kamila: Já jsem byla vždycky spíš na pozici rozehrávače, který nahrával, a Míša střílela góly, tak jsme to měly rozdělené.

Michaela: Kamča střed zálohy, já na lajně, ona mi to tam vždycky házela za obranu.

Jak jste oslavovaly gól, pokud ho jedna z vás dala a obzvlášť, když jste na něj jedna druhé přihrála?

Kamila: Neřešila jsem, jestli jsem dala gól já, nebo Míša. Slavily jsme to dohromady a obě nás to těšilo.

Utkvěl vám v paměti nějaký gól z mládí?

Michaela: Vybavila jsem si jeden za Slovácko na turnaji proti Spartě. Potřebovaly jsme vyhrát 2:0 a právě Kamča mi to přihrála za obranu a dala jsem gól na 2:0. A tím pádem jsme vyhrály celý turnaj. Celý tým jsme se seběhly. To je ta nejlepší oslava, když slaví celý tým.

Postupnými krůčky jste to dotáhly až do ženského fotbalu. Jak náročná byla tato cesta?

Kamila: Když už jsme nemohly hrát za kluky, a rozhodovaly jsme se, kam půjdeme, dostaly jsme nabídku ze Sparty a ze Slovácka. Rozhodly jsme se pro Slovácko a bylo to zatím naše nejlepší rozhodnutí, protože nám tam poskytly neuvěřitelné podmínky. Zejména po fotbalové stránce, což je pro nás důležitější. Trenéři i hráčky jsou skvělí a moc jim děkujeme.

Michaela: Hodně se nám věnují, takže to bylo opravdu nejlepší rozhodnutí.

Když se řekne můj první gól, který největší gól je pro vás tím prvním?

Kamila: Jelikož si moc nepamatuji góly z doby, kdy jsme hrály za kluky, tak si vzpomínám na první gól za juniorku Slovácka v ostrém zápase. To bylo na turnaji ve Slaném, kde jsme hrály proti Spartě. Potřebovaly jsme vyhrát a já jsem dala gól na 2:0 tak, že jsem vystihla rozehrávku soupeře, obehrála jsem tři hráčky a potom jsem to uklidila k tyči. To mě hodně potěšilo a beru to jako moment, který si vždycky ráda vybavím, když si vzpomenu na začátky ve Slovácku.

Michaela: Paradoxně mám ten gól ze stejného zápasu. Dávala jsem na 1:0 a také to byl můj nejsilnější gól za Slovácko. Navíc proti Spartě, takže to bylo hezké.

Kamilo, co váš první ligový gól?

Kamila: Když budu brát v úvahu pouze za juniorku a nikoliv starší žákyně, tak to bylo v utkání s Hradcem Králové. Zpoza vápna jsem dostala nahrávku a křižnou střelou jsem dala gól.

A vaše první ligová branka padla kdy, Michaelo?

Michaela: Můj první ligový gól padl také v zápase proti Hradci, také jsem dostala balon z lajny a vystřelila jsem k protilehlé tyči.

Ten opravdu první rodinný ligový gól dal kdo?

Kamila: Tak to byla Míša, to je větší střelkyně než já.

Absolvovali jste i zahraniční stáž. Jaké bylo vyzkoušet si fotbal v cizí zemi?

Kamila: Byly to velké zkušenosti. Nedá se popsat, na jaké úrovni je to ve Švédsku a tady. Přístup a profesionalita je tam na mnohem vyšší úrovni. Dalo nám to hodně, hlavně píli a touhu se neustále zlepšovat.

Michaela: Ve Švédsku je mnohem vyšší tempo. Je to dost odlišné.

eský fotbal jste nereprezentovaly pouze na zahraniční stáži, ale také v dresu reprezentace. Jaké byly ty začátky, když jste poprvé oblékly dresy s lvíčkem?

Kamila: Začátky byly v reprezentaci do patnácti let, kam jsme dostaly první pozvánku. Nervozita byla veliká. V prvních zápasech jsme byly trochu ve stresu. Jak jsme dostávaly postupem času více pozvánek, tak se to ustálilo. Teď už se těšíme a nebereme to jako nějakou povinnost. Nemáme strach, užíváme si to.

Michaela: Ze začátku velká nervozita. Postupem času, když získáte místo v týmu, je to lepší a spíš si to užíváte.

A jak vypadaly vaše první reprezentační góly?

Kamila: Můj první reprezentační gól padl v Bavorsku, kam jsme jeli právě s reprezentací do patnácti let. Bylo to z rohu, kdy jsem si naběhla a dávala jsem to z první přibližně z penalty. To je první situace, která se mi vybaví, když se řekne reprezentace a první gól.

Takže tentokrát jste byla vy tou první z rodiny, kdo dal první reprezentační gól?

Kamila: V reprezentaci jsem byla první já.

Michaela: Také si myslím, že ano. Já už si svůj první reprezentační gól nevybavuji, ale pamatuji si ten nejdůležitější. Ten jsem vstřelila minulý rok v druhé fázi kvalifikace proti Itálii. Bylo to hlavou a vyhrály jsme 1:0. Byl to asi můj nejsilnější zážitek. Moc ráda na něj vzpomínám.

Máte oblíbený způsob, jakým překonáváte brankářky?

Kamila: Já mám nejradši, když se předtím trochu pomazlím s míčem, obehraji hráčku a zakončím.

Michaela: Já mám zase nejraději úniky po přihrávce, kdy běžím sama na brankářku. Je to lepší než dorážky, i když ty jsou také potřeba.

Proti jakému soupeři nebo na jakém stadionu se nejraději gólově prosazujete?

Kamila: Můj nejoblíbenější stadion je u nás na Slovácku, kde se cítím nejlépe. Velmi se mi daří proti juniorce Slavie a také proti Brnu. Za ženy je nejtěžší hrát právě proti Slavii nebo Spartě. Ale většinou nezáleží příliš na soupeři, ale na tom, jak se zrovna cítíte. A samozřejmě na průběhu utkání.

Kolik branek se vám v jednom zápase povedlo vstřelit nejvíce?

Kamila: Když jsme hrály za kluky ve starší přípravce a fotbal byl tehdy takový volnější, povedlo se mi dát asi pět branek. Nedávala jsem tolik gólů jako Míša, proto bylo pět gólů moje maximum.

Michaela: Já jsem jich dala nejvíce šest. Bylo to ještě za Poličnou proti Rožnovu. Jenže to se hrálo na půlku hřiště.

Jak vás podporují rodiče a zbytek rodiny?

Kamila: Rodina je úplně neskutečná. Podporují nás ve všech směrech. Táta s námi jezdí na zápasy a stará se po fotbalové stránce, máma pro nás doma vytváří zázemí a zajišťuje vše okolo. Bratr je náš fanoušek a celá rodina nás podporuje. Máme opravdu velkou radost, že to tak je.

Jak rodina oslavuje, když jedna z vás rozvlní síť?

Kamila: Spíš je to potěší v duchu, žádné velké oslavy. Táta si možná dá slivovici.

Měly jste v začátcích nějaké sny?

Michaela: Ze začátku jsme prostě chtěly hrát fotbal. Žádné velké sny jsme neměly. Můj sen je pokaždé podat co nejlepší výkon. Spíše se jedná o krátkodobou budoucnost. Zkusit hrát v zahraničí a podávat dobré výkony za klub i reprezentaci. Vždycky je ale nejdůležitější co nejvíce pomoci týmu.

Kamila: Teď se zaměřujeme na to, aby se nám s týmem žen na Slovácku konečně podařilo vyhrát ligu a postoupit do Ligy mistryň. Jde o postupné krůčky, není to tak, že bychom si říkaly, že teď půjdeme do zahraničí a budeme hrát za tento klub.

Co pro vás znamená pojem gól?

Kamila: Gól je pro mě radost. Něco, co jsem dokázala a pomohlo to týmu. To vždycky potěší.

Michaela: Je to smysl fotbalu a to nejdůležitější, kvůli čemu fotbal hrajeme. Vždy, když se povede branku vstřelit, je to velká radost.