V pražské Dukle hrával během jednoho z jejích nejslavnějších období. Ví, jaké to je nastoupit proti Manchesteru United, Barceloně nebo Evertonu. Fotbalový život Stanislava Pelce neskončil s jeho aktivní kariérou, ale plynule navázal funkcionářskou rolí.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo Vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v deseti letech. K fotbalu mě přivedl nejstarší bratr, který v té době hrál za dospělé. Začínal jsem ve Skoroticích, což je jeden kilometr od Ústí nad Labem, kde jsem od sedmi let hrál za žáky „na černo“ a v deseti letech mě brácha přivedl sem, kde jsem nastartoval svoji fotbalovou kariéru.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval?

Ty pozice byly v té době úplně jiné, než jsou teď. V útoku bylo až pět hráčů. Bylo pravé křídlo, pravá spojka, střední záložník, levá spojka, střední útočník, levá spojka a levé křídlo. Já jsem hrával na pozici pravé spojka.

Jak těžké bylo se tehdy věnovat fotbalu?

Zas tak těžké to nebylo. Když si vezmu, jaké má dneska mládež možnosti, co se týče internetu, her atd… V naší době to nebylo. Přišli jsme domu ze školy, hodili jsme tašku do kouta a byli jsme na hřišti. Takže se dá říct, že to pro nás byla jediná zábava.

Vybavíte si nějaký gól z dětských let?

Úplně první gól z dětských let si asi nevybavím. V té době, v žákovském věku, těch gólů byla spousta.

Vybavíte si i Váš první ligový gól?

Ten si pamatuji, to se nezapomíná! Bylo to ve druhém ligovém utkání, ve kterém jsem nastoupil. Bylo to doma na Dukle proti Plzni, kde jsem vyrovnával hlavou na 1:1. Bohužel jsme v tom zápase remizovali 2:2, což bylo pro nás málo, ale byl to můj první ligový gól.

Vybavíte si Váš první zápas za Duklu? Jaké jste měl pocity?

Byl to zápas právě před Plzní, ve kterém jsem vstřelil svůj první ligový gól. V té době jsem končil druhý rok základní vojenské služby. Tři měsíce před koncem jsem to podepsal v Dukle a zůstal jsem tedy v Praze. Na první utkání jsme jeli do Trnavy, kde jsem asi dvacet minut před koncem střídal Zdeňka Nehodu, takže to bylo moje první utkání za áčko Dukly.

Máte také dvacet sedm startů v evropských pohárech (Pohár mistrů evropských zemí, Pohár vítězů pohárů, Pohár UEFA), ve kterých jste vstřelil dohromady pět gólů. Vzpomenete si na všech pět? Případně, na který vzpomínáte nejraději?

Musím se přiznat, že už jsem si na ně nevzpomínal, ale mám doma chytré knížky, do kterých jsem se podíval, a tak nějak jsem si to připomněl. (smích) Vím, že jsem tři góly dával Limassolu v Poháru UEFA a jeden gól jsem dával Hertě Berlín, kde šlo o postup do semifinále. Tam jsme hráli 1:1. A pátý gól mi vypadl, na ten si bohužel nevzpomenu.

S pražskou Duklou jste slavil 3x mistra Československa a 3x vítězství v československém poháru. Jak na to vzpomínáte?

Určitě jenom v tom nejlepším! Já jsem se hodně rozmýšlel, jestli zůstanu v Praze, já kluk z vesnice, ze Skorotic, velkoměsta moc nemusím. (smích) Rozmýšlel jsem se opravdu hodně. Měl jsem i nabídky, protože byl konec základní vojenské služby. Ozvaly se Teplice, ozvalo se samozřejmě Ústí, ale to hrálo třetí ligu. Dostal jsem nabídku z Dukly. Podepíšeš, budeš hrát, a když jsem viděl tu sestavu, Vízek, Nehoda, Gajdušek, Rott, Štambacher, Samek, to všechno byli reprezentanti a já dostal šanci s nimi hrát. Takže jsem to podepsal a do dneška toho nelituji.

Z Dukly jste v roce 1986 přestoupil do kyperské Larnaky. Vybavíte si svůj první zápas v kyperské lize?

Odcházel jsem na naše poměry poměrně starý. (smích) Navíc jsem odcházel i zraněný. Měl jsem problémy s tříslem a spíše to vypadlo, že mě bude čekat operace. Náhodou jsem na svazu potkal Frantu Cermana, trenéra, který mě na ten Kypr vzal. Já jsem během tří týdnů díky teplu a moři byl zdraví, tříslo bylo v pořádku. První zápas si vybavuji, ale už nevím, s kým to bylo. Ono to tam nebylo úplně jednoduchý. Podmínky se nedaly srovnat, s dnešními podmínky, které na Kypru jsou. V prvním zápase jsem hrál a asi dvacet minut před koncem, za stavu 0:0 mě střídal Franta Cerman, který mě na Kypr vzal. Bylo hrozné vedro, než se člověk aklimatizuje, měl jsem s tím trošku problémy. Ale pak se to všechno srovnalo a nakonec se mnou byli, dá se říci, hodně spokojený. Skončili jsme třetí, což byl největší úspěch toho klubu, ve kterém jsem byl.

Za reprezentaci Československa jste odehrál tři soutěžní utkání. Co pro Vás znamenalo reprezentovat?

Reprezentace je asi pro každého to nejvíc. Byl jsem i docela překvapený, že mě na tyto srazy pozvali. Bylo to před Španělskem, v době, kdy se tvořil tým. Byli tam takový borci jako Panenka, a tak dále. Měl jsem z toho velkou radost, chtěl jsem, ale bohužel mě zastavilo zranění a půl roku jsem vlastně nehrál z důvodu přetržené achilovky.

Jakého úspěchu své kariéry si nejvíce vážíte?

Asi řeknu tu reprezentaci. Ta je nejvíc. Pravděpodobně to tak má každý fotbalista. A potom ty zápasy, které jsme s Duklou hrály. My jsme jako Dukla hráli každý rok poháry. A takové zápasy jako s Barcelonou, Stuttgartem, Evertonem, Manchesterem United, to se nezapomíná. S reprezentací to ale řadím nejvýš.

Několik let jste vykonával funkcionáře v Ústí nad Labem. Byl jste rozhodnutý, že po skončení hráčské kariéry budete chtít u fotbalu zůstat?

Hráčská kariéra navazovala na tu funkcionářskou. V Ústí jsme dávali celý klub dohromady, protože dospělá kopaná tady nebyla, takže jsme zakládali dnešní FK Ústí nad Labem. Byl jsem na pozici hráče a hrajícího manažera. Tím začala a nastartovala se moje funkcionářská kariéra.

Co Vás na této práci nejvíce naplňovalo?

Samozřejmě to byla láska k fotbalu. A co mě hlavně bavilo? Být mezi mladými lidmi, což je asi do dneška to nejdůležitější. Do dneška jsem s hráči v určitém styku. Hrozně mě to baví, člověk se pak cítí mladší.

Co pro Vás znamená gól?

Gól je pro mě vyvrcholení. Vyvrcholení snahy hráčů a to ne jenom při zápase, ale je to i dá se říci v tréninkovém procesu. Je to snaha všech lidí kolem fotbalu, trenérů, a tak dále. To, že ten gól pak někdo dá, samozřejmě když ho dám já, je to o to hezčí, ale je to prostě vyvrcholení hry. A to nejhezčí co na tom je? Když se to zatřepetá v síti.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená všechno. Je to můj život. Kolikrát jsem během své fotbalové kariéry přemýšlel, co budu dělat, až skončím s fotbalem. Nakonec jsem u fotbalu zůstal, takže je to pro mě zábava, práce, celý můj život.