Byl skvělým záložníkem i středním obráncem, jemuž se předpovídala zářná budoucnost. Tu kvůli zdravotním potížím Daniel Šmejkal naplnil jen z části, po ukončení aktivní hráčské kariéry ale přesedlal do role trenéra. A v ní si zatím vede skvěle, když táhne k úspěchům Teplice.

Byl skvělým záložníkem i středním obráncem, jemuž se předpovídala zářná budoucnost. Tu kvůli zdravotním potížím Daniel Šmejkal naplnil jen z části, po ukončení aktivní hráčské kariéry ale přesedlal do role trenéra. A v ní si zatím vede skvěle, když táhne k úspěchům Teplice.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
To nemůžu zapomenout. Byli jsme sportovní rodina, máma dělala atletiku. K fotbalu mě přivedl děda někdy v pěti šesti letech. Ochotnicky pracoval v menším plzeňském klubu Dynamo ZČE Plzeň, kde jsem také začínal.

Pamatujete si, na jaké pozice vás trenéři zpočátku stavěli?
Myslím, že kromě brány jsem nastupoval úplně všude. Vyzkoušel jsem si všechny pozice.

Dařilo se vám střílet góly?
Nějaké branky jsem dal, ale žádný střelec ze mě nebyl. Spíš mě bavilo góly připravovat než je sám dávat.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý fotbalový příběh z dětství?
Pamatuji si, že když jsem hrál za Dynamo ZČE, tak hned v sousedství přes ulici fungoval klub Lokomotiva Plzeň. Oba ty celky hrály divizi a už v malých žáčcích byly vzájemné souboje obrovské derby. Něco jako Sparta - Slavia. Každý zápas s Lokomotivou byl tak pro mě hodně zajímavý.

Kudy vedla vaše cesta na ligová kolbiště?
Z Dynama jsem ve 13 letech přestoupil do Škody Plzeň, kde jsem strávil čas až do vojny v Dukle Praha. Potom jsem se vrátil na tři roky zpátky do Plzně a pak přestoupil do pražské Slavie. Z ní jsem na rok a půl zamířil do Německa a pak se vydal do Příbrami, kde jsem uzavřel svou vrcholovou kariéru.

Vybavíte si svůj první ligový start?
To bylo na vojně za Duklu Praha. Ale proti komu to bylo, si už nyní nevzpomínám.

A co váš první ligový gól?
Já si hlavně pamatuji ten druholigový. Před 30 lety museli v této soutěži aspoň na 15 minut nastupovat mladí hráči. Mně bylo tenkrát 17 a hrál jsem za dorost Škody Plzeň. Někdo se nám tenkrát zranil a já byl vytažen do útoku v utkání s Xaverovem. Byl to můj vůbec první soutěžní zápas a mně se v něm podařilo skórovat. Takže to si pamatuju dobře.

Jak vzpomínáte na své působení v Německu, kde jste hrál za Norimberk a Uerdingen?
V Německu jsem strávil rok a půl. Byla to pro mě obrovská životní zkušenost, po sportovní stránce to však dobré nebylo. Většinu času jsem tam promarodil, takže jsem se potom vrátil zase zpátky.

Co vám Německo nejvíc dalo do života?
Když hrajete v zahraničí, tak jste odkázaný hlavně sám na sebe. Mně bylo tenkrát 25 let a bral jsem to tak, že Německo bylo takovým mým vstupem do života. Zjistil jsem tam, jak se o sebe sám postarat.

Které své góly máte vůbec nejraději?
Hrozně rád vzpomínám na ten první zásah ve druhé lize, o kterém jsem už mluvil. Ale dal jsem i tři reprezentační góly. Když jich člověk nemá 50 jako někteří jiní hráči, tak na každou rád zavzpomíná (s úsměvem).

Pojďme tedy k reprezentaci. Vybavíte si svůj první reprezentační start?
Podle mě to bylo v roce 1994 v Turecku, kde jsem nastoupil ve druhém poločase. Myslím, že jsme vyhráli.

A co váš první reprezentační gól?
Ten padl ve Francii. Vedli jsme tam 2:0 a já skóroval střelou z nějakých 20 metrů poté, co mi balon přiklepl Tomáš Skuhravý nebo Horst Siegl. Pak ale nastoupil Zinedine Zidane a dvěma góly vyrovnal na konečných 2:2.

Za Francii hrály tenkrát kromě Zidana i další velké hvězdy. Jak na ten zápas vzpomínáte?
Ty vzpomínky jsou krásné, ale už je to 30 let. Dneska už je to pro mě dávná etapa.

A když teď vidíte Zinedina Zidana na lavičce Realu Madrid, inspiruje vás jako kouč?
Tak předně musím říct, že mě inspiroval už jako hráč. Potkal jsem ho i v dresu Slavie proti Bordeaux, kdy už byl hodně nadstandardní hráč. Pak udělal ještě jeden krůček do Juventusu. Teď vidíme, že úspěšný je i jako trenér Realu Madrid.

Co pro vás znamenalo reprezentovat?
Jako malí jsme fotbal hráli proto, že nás bavil a byla při něm skvělá parta. Když jsme se ale posunuli trochu výš a fotbal nám šel, každý začal snít o reprezentaci. Tak to bylo asi vždycky.

Jak se ve vašem případě stal z hráče trenér?
Profesionální kariéru jsem kvůli velkým zdravotním problémům ukončil už ve 31 letech. Ale úplně jsem to nezabalil, ještě jsem šel do třetí ligy, kde jsem postupem času začal trénovat děti. Pak jsem chvilku trénoval v ČFL a nakonec se vrátil do Slavie, kam mě přivedl Luboš Kozel. Tam jsem byl šéftrenérem mládeže a přitom vedl juniorský tým. Až pak jsem přešel do Sokolova. Než jsem tedy začal dělat hlavního kouče u profesionálního fotbalu, nějakých deset let jsem trénoval níž.

Co pro vás znamená gól?
Ve fotbale je to prostředek k tomu, abyste byl úspěšný. Já mám ale na fotbale hrozně rád hlavně tu atmosféru po zápase. A právě gól je prostředek i k tomu, abyste po utkání prožili krásné společné chvíle a všichni měli radost z fotbalu.

Prožíváte teď góly jinak než během hráčské kariéry?
Tak to stoprocentně. Když jste hráč, zodpovídáte sám za sebe. To jako kouč nemáte šanci tolik věcí ovlivnit.

A co pro vás znamená fotbal?
Fotbal je můj život. Začal jsem ho vnímat v pěti letech, teď mi bude 47 a jsem u něj pořád. Ani si nedovedu představit, že bych u něj nepůsobil, ať už v jakékoliv roli.