Z prvoligových gólů si Roman Bednář, momentálně kanonýr Příbrami, vybavuje až ten třetí. „Protože byl proti Slavii,“ usmívá se. Za vrchol považuje vítěznou trefu proti Manchesteru City v Premier League. Ale nejradši vzpomíná na první zásah v dresu Sparty. Proč?

„K fotbalu mě přivedli oba rodiče, abych se s postupem věku někde neflákal. V šesti letech jsem jezdil na Spořilov na ČAFC Praha. Celkem se mi dařilo překonávat brankáře soupeřů, hodně branek jsem dával i v mládežnických kategoriích. Když jsme hodně vyhrávali, šel jsem to i ubránit na stopera, ale tam se mi moc nedařilo.

V dorostu v Bohemce jsem v dávání gólů pokračoval. Měl jsem tam kamaráda, který výborně zahrával standardní situace. Byli jsme domluvení, abych vyhrál nejlepšího střelce, že vždycky bude kopat rohové kopy a všechno na zadní tyč. Dal jsem asi třicet gólů a z toho patnáct na zadní tyči.

Z první ligy si vybavuju asi třetí gól, kdy jsme hráli doma se Slavií a dal jsem ho Radku Černému. To mám hodně v paměti, protože byl proti Slavii.

Přes skotské Hearts jsem se dostal do druholigového West Bromwich Albion, kde to začalo zajímavě. Podepsal jsem roční hostování a měsíc byl zraněný se zády. Šest zápasů jsem odehrál za rezervu a dal šest branek. Naši dva útočníci se pak zranili a já šel hrát proti Plymouthu. Vyhráli jsme 2:1, já dal dva góly. Pak domácí debut s Coventry, porážka 2:4, zase jsem dával oba góly. Na konci sezony jsme postoupili do Premier League.

Někdo má raději bundesligu nebo La Ligu, ale já jsem všechno směřoval k tomu, aby se mi povedla Anglie. Šel jsem si za tím a dát gól byl splněný sen. Nejdůležitější jsem dal Manchesteru City. V té době už je měli ti šejkové, ale ještě nebyli silní jako teď. Hráli jsme doma a nutně potřebovali body. V 90. minutě jsem rozhodl na 2:1povedenou hlavou zády k brance.

Pokud mám vypíchnout největší úspěchy v kariéře, začnu tím, že jsem nahlédl do národního týmu. Možnost hrát za Spartu. A Premier League byl můj strop, kde jsem soupeřil s nejlepšími na světě.

Reprezentace byla nejvyšší úroveň. Gólový zápis tam je, i když ne tak, jak bych chtěl. V přátelském zápase v Liberci s Lotyšskem jsme vyhráli 4:1 a já dával na 1:0. To byl podle mě jediný zápas v základní sestavě, kdy jsem dal gól. Myslím, že mi přihrával Pláša (Jaroslav Plašil). Byly to takové pocity, které si zapamatujete. Některé první góly v klubech ne, ale ty za Spartu a nároďák v paměti zůstanou.

Z Anglie jsem se přes půlroční hostování v Turecku vrátil domů. Rozvázal jsem kontrakt se Sivasporem a přemýšlel, že bych v 29 letech skončil s fotbalem. Ale přišel náboj ze Sparty. A kdo sleduje fotbal, tak ví, že jsem sparťan. Dostal jsem šanci ukázat se na soustředění a půlroční kontrakt, který se pak ještě o tři roky prodloužil. Na Spartu vždy budu vzpomínat v dobrém. Hlavně první gól byl fakt dobrý. Nebyl jsem pořádně fit, protože jsem půl roku pořádně nehrál, ale trenér Lavička mě tam dal na posledních deset minut. Bylo to hrozně rychlé. Leo Kweuke vybojoval balon, já šel sám bránu a dal. Následovaly smíšené pocity. Byl jsem zpátky ve fotbale, ve Spartě. To je jeden z nejkrásnějších gólů, na které rád vzpomínám. První za Spartu. (nostalgicky)

Další důležitý jsem dal v rozstřelu finále poháru proti Plzni. Když jsem na tu penaltu šel, Horvi a spol. na mě pořvávali. Říkal jsem si, že ji musím dát, i kdybych nechtěl. Proto jsem zvolil prostřední variantu, abych to nekopl vedle. Kozáčik to líznul nohou, ale zaplaťpánbůh to tam padlo. Utekli jsme hrobníkovi z lopaty.“