Je hvězdou pražské Slavie, své první fotbalové krůčky ale dělal ve Slavoji Žatec. Hrál útočníka, později ovšem přesedlal na kraj zálohy. A byl to od něj prozíravý tah, neboť aktuálně patří Jaromír Zmrhal k nejlepším hráčům celé české ligy.

Jak vypadaly vaše fotbalové začátky? Kam jste přišel na první trénink a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem ve Slavoji Žatec a k fotbalu mě přivedli rodiče. Byly my asi 4 roky. Táta chtěl vyzkoušet, jak to bude vypadat a zda u toho zůstanu. A zůstal jsem. V Žatci jsem si to užil, byl jsem tam asi pět let. Měl jsem tam spoustu kamarádů, fotbal nás bavil. Bavilo to i rodiče, navíc se tam všichni znali i s trenéry. Když se hrál zápas, tak se všichni sešli, na Slavoji byla u hřiště i taková hospůdka. Byly to příjemné víkendy.

Dařilo se vám v začátcích dávat góly?

Byl jsem útočník a góly se mi dařilo dávat. Tehdy jsme hráli ještě na půlku hřiště, takže jako útočník jsem gólů dával dost.

Vzpomenete si na některý z prvních gólů?

Vzpomínám si, že v jednom utkání jsem dal za zápas pět gólů. Ale na žádný konkrétní gól si už nepamatuji.

Jak jste jako malý prožíval, když se vám povedlo dát gól?

Příliš emotivní to nebylo. Asi záleželo, ve kterém zápase to bylo, a když to třeba skončilo 9:1, tak jsem to moc neprožíval. Když se ale hrálo 2:2 a do poslední minuty se nevědělo, kdo vyhraje, tak už to emotivní bylo a dokázali jsme to prožít.

Měl jste nějakou oblíbenou oslavu gólu?

V té době jsem nic oblíbeného neměl, ani jsem nic takového nedělal. To mám až teď.

A jak góly slavíte nyní?

Nedávno jsem slavil gól podle Marca Reuse, protože je to můj oblíbený hráč a mám ho rád. Občas koukám i na jeho videa, jak hrál ve kterém zápase, takže dělám oslavu podle něj.

Kam vedly dále vaše fotbalové kroky?

V Žatci jsem strávil 5 let, kde jsem prošel přípravkou. Pak se spoji Žatec s Blšany, takže několik lepších kluků se dostalo do Blšan, když se podepsaly přestupní lístky. Tam jsem vydržel jeden rok. Poté jsme jeli na halový turnaj do Chebu, kde hrály Sparta i Slavia. Za mým tátou přišli trenéři ze Slavie, zda bych si s nimi zkusil zatrénovat. Týden jsem s nimi trénoval a pak se rozhodli, že by mě chtěli. Vzpomínám si, že tam byly drobné problémy s přestupem, ale dotáhlo se to do konce. Když jsem tam přišel, začínalo se hrát na velké hřiště. Přešel jsem tedy z Blšan do Slavie a rovnou i z malého hřiště na velké. Ve Slavii jsem prošel přes všechny žáky, dorosty až do tehdejšího B-týmu. V něm jsem hrál půl roku a za trenéra Rady jsem nastoupil na první přípravu s A-týmem.

Vybavíte si váš první ligový debut?

Byl to hned první zápas sezóny 2012/2013. Od začátku jsem byl na lavičce a na hřiště jsem nastoupil asi v 70. minutě. Prohrávali jsme s Jihlavou 1:3, takže nic moc. Ale nakonec se nám z toho podařilo udělat remízu 3:3, takže jsem za to rád.

Jak vypadal váš první ligový gól?

Můj první gól v lize padl o několik kol později od prvního utkání. Myslím, že to bylo v pátém kole. Hráli jsme proti Brnu v Edenu a vyhráli jsme 5:0. Zvyšoval jsem na 3:0. Vedl se útok po pravé straně, kde tehdy hrál Vosa (Jan Vošahlík, pozn. red.). Přešel přes jednoho hráče, míč se mu zastavil a dával to pod sebe na vápno. Tam jsem byl já, jakožto ještě střední záložník. Trefil jsem to šajtlí, moc dobře mi to nesedlo. Nakonec jsem byl v nominaci na gól týdne, protože jsem to trefil do tyče a od ní teprve do brány. Ale že jsem to trefil špatně, to už nikdo neví.

Daří se vám skórovat v derby – vzpomeňte na první trefu proti Spartě.

Můj první gól v derby padl v Edenu. Vyhráli jsme 1:0, tehdy za trenéra Uhrina ml. Hrál jsem také uprostřed a dostal se ke mně odražený balon. Ten jsem si přiťukl, dobře mi to skočilo, tak jsem si řekl, že to zkusím.A ta rána mi dobře sedla. Šla sice doprostřed, ale těsně před gólmanem skočila, takže to pro něj nebylo úplně jednoduché. Skoro to chytil, ale došouralo se to brány. Měl jsem obrovskou radost.

A vaše druhá trefa proti rivalovi?

Druhý gól už padl na Letné a možná proto mě to i těšilo víc. Muri (Muris Mešanovič, pozn. red.) dával na 0:1, pak se ještě neproměnila penalta v prvním poločase. Můj gól padl kolem 80. minuty. V ten moment jsme bránili, byli jsme zalezlí na své půlce. Sparta ztratila míč, spoluhráči mi to posunuli do prostoru, tam jsem se rozeběhl a běžel jsem až do brány. Vystřelil jsem, myslím, že to bylo i lehce tečované od stopera, ale spadlo mi to tam. To byla také obrovská radost.

Jaký je to pocit dát gól v tak sledovaném utkání?

Když se podíváte na moje oslavy, tak zjistíte, že jsem sám nevěděl, co dělám, obzvláště tedy v tom derby na Spartě. Je to bomba. Pocit vítězství po zápase je nepopsatelný.

Na které další ligové góly rád vzpomínáte?

Vzpomínám například na gól proti Plzni, kdy jsme vyhráli 1:0. Padl po rohu, když Vuki (Vukadinovč, pozn. red.) nacentroval a skóroval jsem hlavou. Tato branka je pro mě také výjimečnější.

Máte za sebou 8 startů za seniorskou reprezentaci. Jak vzpomínáte na první start v národním dresu?

Při prvním startu výsledek nedopadl úplně dobře (ČR – Ázerbájdžán, 0:0), ale já jsem byl rád, že jsem se dostal na hřiště. Byl to můj první reprezentační sraz. Byl jsem z toho vyjukaný, nikdy jsem netušil, že by se mi to mohlo podařit. Jsem šťastný za to, že jsem si mohl zahrát, byť ten výsledek nedopadl, jak bychom si představovali.

Poměrně záhy se vám podařilo vstřelit i první reprezentační gól – připomeňte nám ho.

Můj první gól za reprezentaci padl v Edenu, kde jsem doma. Možná to bylo i tím prostředím. Bylo to na 2:0 v kvalifikačním utkání proti Norsku a byl jsem za něj samozřejmě šťastný. Ještě že jsme ho dali, protože jsme ke konci inkasovali na 2:1. O to víc mě gól těšil. Míč byl na pravé straně, dostal se na prostředek hřiště, kde ho vybojoval Dočky (Bořek Dočkal, pozn. red.). Našel mě levou nohou a utekl jsem obránci. Poté mě stíhal stoper, hodil jsem si míč na levou nohu jedním dotekem a druhým jsem střílel. Prošlo to skrz gólmana na protější tyč.

Jaký je to pocit nastoupit do utkání se lvem na prsou?

Pro mě bylo úžasné, že jsem dostal šanci za reprezentaci nastoupit. Je to pro mě obrovská čest.

Vyberte váš nejkrásnější gól?

Nejkrásnější gól jsem dal proti Liberci, když jsem zvyšoval na 2:0. Nakonec jsme vyhráli 4:1, vedl nás trenér Beránek. U naší střídačky se házel aut, dostal jsem míč na prsa a poslal jsem Bekima Balaje po lajně. Od střídačky jsem se vydal sprintem z vlastní poloviny až k vápnu, kde mi to Bekim přihrál a já jsem se druhého doteku trefil nahoru na přední tyč. Ten se mi líbil nejvíc.

A co nejdůležitější gól?

Důležitý gól může být každý rozdílový, kterým se vyhraje. U mě to tedy může být gól v derby nebo proti Plzni, stejně tak jako gól za reprezentaci.

Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?

Pro mě osobně byl úspěch to, že jsem se dostal do A-týmu Slavie. Minulý rok se mi ale povedlo vyhrát se Slavií titul, čehož si vážím nejvíce. Doby, které ve Slavii byly, když jsem v ní začínal, nebyly dobré. Hráli jsme o sestupy. V A-týmu jsem šestým rokem a o to víc mě těší, že jsme se dostali „ze dna“. Jednou jsme hráli v Ostravě poslední kolo, hráli jsme o sestup a ani jsme si to nevyhráli sami. Vyhrála nám to tehdy Bohemka. To byl nejhorší pocit. A o několik let později jsem vyhrál titul.

Jaké máte další cíle? Láká vás zahraničí?

Už několikrát se objevily různé nabídky, převážně z Ruska. Něco se o tom psalo, něco na tom bylo pravdy. Zahraničí mě samozřejmě láká. Chtěl bych si zkusit zahrát se zahraničními týmy v evropských ligách, ať už by to byla německá, italská nebo například belgická liga. Rád bych si to zkusil.

Komu fandíte mimo Slavii?

Mám rád Borussii Dortmund a Barcelonu, to jsou mé dva oblíbené týmy, které sleduji.

Měl jste fotbalový vzor, když jste začínal?

Mým vzorem byl například Tomáš Rosický. Hrál jsem ve středu zálohy, proto jsem i sledoval střední záložníky. Ale tím největším vzorem je asi Andrés Iniesta z Barcelony, což je pro mě jeden z nejlepších fotbalistů světa.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost. Mám radost, když ho dám, ale mám radost i v případě, když ho můžu připravit, když se mi vydaří nějaká akce. Je to pomoc týmu, ať už ho dám já nebo někdo jiný.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená hodně. Přivedli mě k němu rodiče, celá rodina je fotbalová. Když jsem chodil do školy, ať už na základní nebo střední, tak když byl trénink, tak byl trénink a i škola šla někdy stranou. Hodně jsem tomu obětoval a musím říct, že mí rodiče tomu obětovali ještě víc. Za to jim moc děkuju.