Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jiří Sabou

Moje kariéra není obvyklá

Do ligy naskočil poprvé až v pětadvaceti, přesto v ní Jiří Sabou zvládl odehrát jedenáct sezon a stihl i evropské poháry.

V kolika letech a kde jsi začínal s fotbalem a kdo tě k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v sedmi letech tady v sousedním Berouně, tehdy to byla Lokomotiva Beroun a přivedl mě k němu táta. Po třech letech jsme se přestěhovali do Králova Dvora a pozdější fotbalové kroky byly tady na tom stadionu, kde jsem prožil celý mládežnický věk až do mužů, kdy jsem tady začal hrát pravidelně za Áčko divizi.

Na jakých pozicích jsi nastupoval a jak ti šlo střílení gólů?

Já jsem byl vždycky běžec, bojovník, který nevypustil žádný souboj, a tím pádem se nabízelo, že od samého začátku mé fotbalové kariéry jsem nastupoval v záloze. Míval jsem spíš defenzivnější úkoly, ale góly jsem střílel rád a uměl jsem to, takže mě to táhlo dopředu a myslím si, že jsem i nějaké vlohy, dispozice k jejich střílení měl.

Vzpomeneš si na svůj úplně první fotbalový zážitek?

Tak to budou úplně ty první fotbalové zážitky v žákovském věku. Mám před očima, kdy jsem dával jeden z úplně prvních gólu v žákovském věku, kdy je člověk schopný vnímat. Bylo to právě ve zmíněném Berouně asi v deseti letech. Tehdy tady byl ještě průvod na prvního máje. Chodilo se z Králového Dvora až do Berouna. V Berouně byl žákovský turnaj, kde já jsem dával po rohu gól hlavou. Byl to paradox, jelikož já jsem v té době byl strašně mrňavej. Pamatuji si, že jsem měl strašnou radost a je to jeden z mých prvních gólů, co si pamatuji.

Můžeš nám popsat svojí profesionální kariéru?

Moje kariéra není úplně obvyklá. Do ligy jsem se dostal poměrně pozdě, až v 25 letech. Z Králova Dvora, z divize, shodou nějakých náhod a osudu jsem přestoupil na Žižkov a to bylo něco neskutečného. V pětadvaceti jsem přišel do kabiny, kde byli hráči jako Jaroslav Šilhavý, Jan Stejskal, Petr Holota. Moc jsem si toho přestupu vážil, jelikož to byl můj sen, už od doby, kdy jsem byl malý kluk.

Na Žižkově sis odbyl svůj ligový debut, kdy si nastupoval do druhé půle v zápase se Slovanem Liberec, vzpomeneš si na svoje pocity?

Určitě si vzpomenu, bylo to za trenéra Štola. Žižkov měl v té době tým našlapaný zvučnými jmény, ale nedařilo se asi tak, jak si představovali, neměli moc bodů. Měl jsem hrát už týden předtím proti Baníku, ale dostal jsem teplotu, tak jsem nenastoupil. Proti Slovanu jsem šel na hřiště do druhé půle, kdy jsme prohrávali už dva nula. Po deseti minutách, co jsem byl na hřišti, dostal Jarda Navrátil červenou kartu a my dohrávali v deseti. Po zápase jsem si na rovinu říkal, že ligu snad nemůžu ani hrát, jak to bylo náročné. Ale tyhle začátky jsou vždycky těžké a postupem času jsem se do toho dostal.

Svůj první ligový gól jsi vstřelil až v další sezóně, kdy ses trefil do sítě pražské Slavie, Žižkov tehdy ovládl pražské derby poměrem 3:1. Vzpomeneš si na pocity, které jsi po vstřelení gólu měl?

Na to se nedá zapomenout. První gól je vždycky stěžejní, navíc když je ligový, je to takové memento. Pamatuji si, že to bylo na jaře 2000, dokonce 7. dubna, v ten den má moje manželka narozeniny. Slavia k nám tehdy přijela jako velký favorit, myslím, že do té doby ani neprohrála. Já jsem tenkrát nastoupil na pravém záložníku a dal jsem gól po rohu, kdy mě míč trefil do temene hlavy a já přeloboval brankáře Černého. Pamatuji si na tu neskutečnou radost a euforii.

V roce 2001 jsi se Žižkovem vyhrál Český pohár, bereš to jako největší úspěch svojí kariéry?

Pro mě je to jednoznačně největší úspěch kariéry. V roce 2001 se na Žižkově sešla neskutečné parta. Byli jsme všichni takoví skromní kluci. Tým byl skvěle namixovaný. Do toho trenér Šťastný, který si přivedl hráče ze Sparty, kteří na Letné nebyli úplně vytěžovaní. V semifinále jsme přešli přes Slavii a pak finále se Spartou. Pro mě je to cennější o to, že Sparta měla tehdy velmi dobrý tým, my jim byli rovnocenným soupeřem a v prodloužení jsme pak rozhodli zlatým gólem.

Po šesti letech na Žižkově si přestoupil do Teplic, hledal si novou motivaci, nebo co bylo hlavním důvodem tvého přesunu na sever Čech?

Hlavním důvodem byl zájem ze strany trenéra Marečka, který už bohužel dnes není mezi námi. Pan trenér Mareček byl další z trenérů, který mě zásadně ovlivnili. S Viktorkou jsme ten rok bohužel spadli do druhé ligy. Přestup do Teplic byl pro mě další impuls a motivace do další kariéry a já tam zažil krásných pět let.

Nastoupil jsi také k 18 zápasům v evropských pohárech. Jaké na to máš vzpomínky? Vzpomeneš si i na gól, který jsi v tomto poháru vstřelil a můžeš nám ho i popsat?

Zahrál jsem si poháry, to nejdůležitější bylo s Viktorkou Žižkov, kdy jsme přešli přes Glasgow Rangers. Doma jsem je porazili 2:0 a v Glasgow jsme prohráli 3:1, ale postoupili díky gólu vstřelenému na hřišti soupeře. V Glasgow na zápas přišlo 50 tisíc lidí a pro mě je to jeden z největších fotbalových zážitků. Potom jsme vypadli s Betisem Sevilla. Gól, který jsem v poháru dal, jsem vstřelil v San Marinu, kde jsem šel sám na bránu a dal gól na zadní tyč. I v Teplicích jsme odehráli krásné zápasy v pohárech, třeba s Espaňolem Barcelona.

Po pěti sezónách si se vrátil zpátky na Žižkov, táhlo tě tam? Chtěl jsi zakončit ligovou kariéru, tam kde jsi začínal?

Ten konec je pro mě takový citlivý. V té době začal být trend vytěžování mladších hráčů a já cítil, že už bych nedostával tolik prostoru. V Teplicích skončil i trenér Rada a na Viktorce trénoval trenér Šťastný, který je jeden z mých osudových trenéru a chtěl mě do týmu. Viktorka byla po podzimu poslední nebo předposlední a já věřil, že se nám jí podaří zachránit v lize. Bohužel to se nakonec nepodařilo a já tím uzavřel svojí profesionální kariéru.

Není mnoho fotbalistů, kteří by zvládli k profesionálnímu fotbalu vystudovat tak těžkou školu, jako je ČVUT fakulta stavebního inženýrství. Jak ti šlo skloubit studium a fotbal dohromady?

Lehké to nebylo, to nebudu zastírat. Člověk musí mít v sobě nějakou ctižádost a chuť to všechno zvládnout. Pamatuji si, jak jsem vstával ráno v pět, jezdil do Prahy do školy, abych pak ještě stíhal tréninky. Ale školu jsem chtěl dodělat a jsem rád, že se mi to povedlo.

Věnoval jsi se někdy oboru, který jsi vystudoval?

Když jsem hrál ještě divizi, tak ve 4. ročníku na VŠ jsem už chodil do stavební firmy, kde mě připravovali na práci po dokončení studia. Když jsem pak udělal státnice a přišel jim říct, že jdu hrát první ligu, tak byli hodně překvapení, ale samozřejmě mi to přáli.

Dneska působíš na pozici sportovního ředitele v SK Hradec Králové, je to pozice, která ti vyhovuje? Napadlo tě, že by ses mohl posunout i přímo na lavičku do pozice trenéra?

Tohle jsou věci, které v životě člověk ne vždy naplánuje. Po konci kariéry v 35 letech jsem se vrátil domu do Králova Dvora, kde jsem ještě 6 let hrál třetí ligu. Následně jsem si vyzkoušel i trénování ve třetí lize právě ve Dvoře Králové. Byla to veliká zkušenost, mohl jsem si vyzkoušet, jak se trenér cítí. Když pak přišla nabídka Hradce Králové na pozici sportovního ředitele, tak jsem to ani moc dlouho nezvažoval, jelikož to byla vstupenka zpátky do profi fotbalu. Ta práce mě moc baví, snažím skládat tým tak, abychom zase mohli postoupit zpátky do ligy.

Co pro tebe znamená gól?

Gól pro mě znamená adrenalin, emoce, neskutečné pocity štěstí a nával radosti.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal je pro mě droga, je to pro mě láska, dělám ho od dětství, je to pro mě nejkrásnější hra na světě.

Co bys poradil začínajícím fotbalistům a fotbalistkám?

Poradil bych píli, pracovitost, houževnatost. To jsou podle mě atributy, které dnes našemu fotbalu chybí.

Další příběhy

Lucie Voňková

Začínala jsem proti Kadeřábkovi a Skalákovi

Doufá, že se s ženskou reprezentací někdy podívá na významný turnaj. Ani současnost však útočnici Lucii Voňkovou mrzet nemusí, vždyť hraje bundesligu za Jenu, před plnými tribunami. A zažila i angažmá ve Spartě a Slavii. Dost zážitků pro holku, kterou v pěti letech přivedl táta v Teplicích na společný trénink s chlapci. „Vyrůstala jsem s mladým Pavlem Verbířem a hrála proti klukům jako Kadeřábek, Skalák, Petrák a další v tomto silném ročníku 92,“ vzpomíná Voňková.

Karol Kisel

Euforie zůstane v paměti celý život

Nevybavuje si všechny góly, které dal. Ale jedno mu v hlavě zůstává napořád. „Ta euforie, jak běžíte a radujete se s diváky, ta vám zůstane na celý život. To je úžasný,“ říká někdejší záložník Karol Kisel, jenž si v české lize zahrál za Spartu i za Slavii. Nejdůležitější branku ale vstřelil v dresu Sydney FC. „Byl to gól, díky němuž jsme vyhráli australskou ligu,“ vzpomíná Kisel, jenž za slovenskou reprezentaci odehrál 25 zápasů.

Erich Brabec

Hrát na Anfieldu byl pro mě sen

Získal tři ligové tituly v řadě, z nich dva se Slavií a jeden ze Sparty. Byl průkopníkem české cesty do ruské ligy. Zahrál si i v Turecku, Rakousku, Švýcarsku a na Slovensku. Oblékl reprezentační dres a poznal atmosféru na liverpoolském Anfieldu. Bývalý obránce Erich Brabec má zážitků na tři fotbalové životy. Jeden dávný při angažmá v Českých Budějovicích také stál za to: „V jednom zimním turnaji na sněhu jsem dal dva vlastní góly. Nicméně jsem i dva vsítil do soupeřovy branky, takže jsem dal čtyři najednou.“