Odehrál 280 zápasů v české lize. Při krátké anabázi v Polsku vyhrál s Wislou Krakov titul. Ten český mu se Spartou však těsně unikl. Řeč je o spolehlivém krajním obránci Vlastislavu Vidličkovi, který hrál také za české mládežnické reprezentace. O své kariéře se rozpovídal v rámci projektu Můj první gól.

Kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v rodném Zlíně. A přivedl mě k němu děda, protože dělal správce na starém zlínském stadionu. Vlastně mé první kroky ze školy vedly za ním na hřiště.

Nastupoval jste už v mládí v obraně?
Začínal jsem v útoku a gólů jsem střílel opravdu hodně. V té době to nebylo tak těžké. Brány byly velké, brankáři nebyli vysocí, takže kop pod břevno většinou znamenal gól. Postupem času jsem se ale přes zálohu přesunul až do obrany, kam mě poprvé dal Vlasta Mareček zhruba v mých 18 letech. Pak už jsem tam zůstal.

Kudy vedla vaše cesta do první ligy?
Celé období od přípravky, přes žáky, dorost až po chlapy jsem prožil ve Zlíně.

Vzpomenete si na svůj první ligový start?
To bylo za Liberec, do kterého jsem přestoupil ze Zlína. Hráli jsme na Žižkově, trenér Škorpil mě tam poslal na posledních pár minut. Prohráli jsme sice 0:2, ale i tak jsem si to užil. Vždyť šlo o můj první start v nejvyšší soutěži.

A co váš první ligový gól?
Ten si pamatuji velmi dobře, protože těch gólů v lize jsem nedal zase tolik. Hráli jsme se Zlínem doma derby proti Synotu. To jsme zrovna měli otřesné hřiště, hrálo se skoro na hlíně. Roman Dobeš necentroval z levé strany a já jsem asi zavřel oči a prostřelil gólmana. V tu chvíli jsem měl obrovskou radost.

V roce 2005 jste přestoupil do polské Wisly Krakov...
Do Polska si mě přivedl trenér Lička, který mě vedl v nároďáku U21. Šel jsem tam na místo tehdejšího polského reprezentanta, jenž měl odejít do Zenitu Petrohrad, ale bohužel shodou okolností zůstal. Do nějakých zápasů jsem nastupoval, ale nebylo to podle mých představ. Sice jsme vyhráli titul, zvedl jsem si pohár a doma mám medaili, ale nebylo to úplně ono. Proto jsem se vrátil do české ligy.

Větší podíl jste měl na vítězství Teplic v českém poháru...
V Teplicích byla fantastická parta. Byl jsem tam čtyři roky, dařilo se nám a hráli jsme o přední příčky tabulky. To vítězství v poháru byla taková třešnička na dortu. Bylo to zcela zasloužené, tým šlapal, byli jsme dobře poskládaná parta. Na Teplice tak vzpomínám hrozně rád.

S Teplicemi i Spartou jste zažil Evropskou ligu. Vybavíte si první zápas v této soutěži?
To bylo s Teplicemi proti Hapoelu Tel Aviv. My jsme z toho dvojzápasu nepostoupili, ale byly to naše první zkušenosti s evropským fotbalem. Doma jsme zápas nezvládli, prohráli jsme 1:2. U nich jsme pak vedli 1:0, ale bohužel to nedopadlo. Pro nás to byl ovšem super zážitek

Na který zápas z vaší kariéry nejraději vzpomínáte?
Těžko říct, těch pěkných bylo spousta. Nejvíce si asi cením toho, jak jsme se Spartou vyřadili Feyenoord Rotterdam postoupili do základní skupiny Evropské ligy. Hráli jsme doma před plnou Letnou.

Hrál jste také za mládežnické reprezentace, mimo jiné i za U21...
Do ní si mě vytáhl Verner Lička. Pamatuji si první zápas, který jsme odehráli v Příbrami. Do týmu lvíčat jsem patřil celé to dvouleté období. Mám na to pěkné vzpomínky, poznal jsem i spoustu budoucích seniorských reprezentantů. Takže super.

Jaké to bylo nosit národní dres?
Každý malý fotbalista má své vytoužené cíle, přičemž stát při hymně pod českou vlajkou je snem asi každého. Mně se to podařilo alespoň v těch mládežnických letech, takže jsem na to hrdý.
Proti kterému nejslavnějšímu soupeři jste v kariéře nastoupil?
To bylo určitě v Evropské lize. Nejlepší byl asi Lyon.

A co nejlepší hráč, se kterým jste se potkal?
Pamatuji si, když jsme hráli s U21 turnaj v Kataru proti Brazilcům. Tam nás všechny hodně motal Kaká (úsměv). Dělal si z nás dobrý den.

Jakého úspěchu své kariéry si nejvíce vážíte?
Vážím si toho, že jsem kariéru prožil bez vážného zranění. Že jsem mohl poznávat super fotbalisty a výborné lidi. To je asi to nejcennější.

Co pro vás znamená gól?
Gól v mém případě znamenal překvapení, protože jsem jich opravdu moc nedal (úsměv). V tu chvíli velká euforie a ohromná radost.

A co pro vás znamená fotbal?
Už odmala v podstatě znamenal úplně všechno. Samozřejmě jak člověk stárne, tak se možná trochu mění. Ale fotbal mi dal každopádně strašně moc. Vážím si toho, že jsem ho mohl hrát.