Luboš Zákostelský
Gól znamená neskutečný gejzír radosti, říká Luboš Zákostelský
Vyrostl v pražské Slavii, kde se ale výrazněji neprosadil. Zato zazářil v Liberci a dařilo se mu i na jeho exotických štacích v Japonsku a Asii. Po skončení kariéry pak začal předávat své zkušenosti v roli trenéra, momentálně pracuje u mládeže. O své postřehy a vědomosti se Luboš Zákostelský podělil v rozhovoru pro Můj první gól.
Kde a v kolika letech jste s fotbalem začínal? A kdo vás k němu přivedl?
To už je dávno. Bylo to u nás na vesnici, kde jsem vyrůstal. Ten oddíl se jmenuje TJ Kamenolom Bílkovice podle kamenolomu, který v té vesnici byl. Začal jsem tam hrát v sedmi letech a nedá se říct, že by mě k němu někdo přivedl. Prostě se parta kluků sešla na hřišti, jednou jich bylo málo, tak jsem dostal dres a šel jsem hrát. To byly moje začátky.
Do jakých pozic jste se na začátku kariéry stavěl? Chtěl jste spíš útočit nebo bránit?
Tenkrát menší a slabší hráli většinou někde na kraji. Existovala totiž jen jedna kategorie žáků od těch nejmenších až po ty čtrnáctileté, takže já jsem v těch osmi letech začal hrát s těmi čtrnáctiletými a pohyboval jsem se na kraji hřiště, abych jim tam moc nepřekážel. Až postupem času jsem se dostával na ty pozice v útoku, kde se mi to líbilo nejvíc.
Jak vzpomínáte na ta léta, když jste byl v mládeži?
S odstupem času, když to srovnávám s tím, jak se ten mládežnický fotbal dělá dnes, tak musím říct, že to bylo hodně živelné, ale zase dobré v tom, že to hráli všichni kluci pohromadě. Ti větší to řídili, ti menší se podřizovali a snažili se nějakým způsobem prosazovat. Byla to velice zajímavá konfrontace napříč kategoriemi.
Vybavujete si některou z prvních branek, kterou jste ve své kariéře vstřelil?
Dlouho jsem se k ní nedostal, právě proto, že jsem hrál s těmi staršími kluky. Ale myslím, že to trvalo tak dva, možná tři roky, než jsem tu první branku vstřelil. Úplně jasně si ji nevybavuji, ale vím, že to hrozně dlouho trvalo.
Jaký to byl pak pocit?
Bylo to hodně zvláštní, protože jsem dva roky běhal po hřišti a ten pocit jsem vůbec neznal. Ale musím říct, že postupem času už si člověk zvykl, protože těch gólů přibývalo.
Kudy vedla vaše cesta až do profesionálního fotbalu?
Cesta to byla poměrně dlouhá, ale já jsem měl štěstí na trenéry, kteří mě správně směřovali. V Bílkovicích jsem hrál do čtrnácti let, pak po přechodu na učiliště do Vlašimi jsem přestoupil do Blanických strojíren Vlašim, kam mě zlákal pan Hlaváč, což byl bývalý hráč Zbrojovky Brno. Byl to on, který mi dal ty fotbalové základy. Pod ním jsem začal pravidelně trénovat, on mi vše vysvětloval a probudil ve mně ten pravý zájem. Tehdy jsem se rozhodl, že chci fotbal dělat a chci se dostat co nejvýš. Pak byla krátká epizoda v dorostu Bohemians Praha, následně jsem se vrátil zpátky do Vlašimi, kde mě v sedmnácti přeřadili mezi dospělé. Od té doby jsem hrál divizi pod panem Čičatkou, se kterým se teď potkáváme zase při silvestrovských derby.Před vojnou jsem krátce byl v Benešově, kde se hrála třetí liga a byla tam povinnost, že v sestavě musí být jeden hráč do 18 let. A to jsem byl já. Na vojnu jsem narukoval do Písku, odkud si mě trenér Šindler převedl do Tachova. Tam mě pak trénoval bývalý hráč Slavie, pan Smolík, který mi taky hodně dal. To on mě pak doporučil do Slavie, kam jsem se po vojně stěhoval. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného. To se psal podzim 1989 a já mladý kluk, nic a hned mezi takové hráče jako Milan Frýda, Miroslav Siva, Miroslav Beránek nebo Jiří Jeslínek.
Vzpomínáte na svůj první zápas za Slavii?
Myslím, že to bylo doma proti Dukle Praha, ale ty pocity z toho prvního zápasu nebyly úplně dobré. Byl to pro mě obrovský výkonnostní skok a trvalo mi dlouho, než jsem se s tou první ligou sžil. Pravidelně jsem ji vlastně začal hrát až v 26 letech. Na Slavii jsem toho sice moc neodehrál, ale zažil jsem první ligovou branku. Z toho jsem měl obrovskou radost.
Proti komu to bylo a jak ten gól padl?
Bylo to doma s Trnavou za stavu 1:0. Střídal jsem v závěru zápasu, dostal jsem se do šestnáctky, kde byl nějaký propadlý balon a já jsem to dorážel z hranice malého vápna. Šťastný gól, ale pamatuju si, jak moc šťastný jsem byl. Bylo to něco nepředstavitelného a tenhle gól budu mít asi v hlavě celý život.
Jak vaše kariéra pokračovala dál?
Během angažmá na Slavii jsem byl ještě na dvou hostováních, půl roku v Budějovicích a půl roku na Xaverově. Z Xaverova jsem pak odešel na dva roky do rakouských nižších soutěží, kam si mě vybral Míra Beránek, který tam dělal hrajícího trenéra v SV Gmünd. Šel jsem tam, protože perspektiva tady nebyla příliš veliká. Možná jsem ty dva roky ztratil, ale něco mi to určitě i dalo. Osud mě pak zavál zpátky do Benešova, kde si na mě vzpomněl trenér Hřebík. V tu dobu se tam hrála druhá liga a byly ambice postoupit do první.Hráli tam vynikající hráči jako Karel Jarolím, Ivo Knoflíček nebo Jula Bielik. Mně se to moc líbilo, takže jsme se domluvili a v Benešově jsme pak ten postup skutečně vykopali. Dokonce jsem si tam pak i tu první ligu zahrál, ale po půl roce jsem v zimě odešel do Liberce, kam si mě vytáhl trenér Petržela. Tam jsem prožil asi moje nejpovedenější fotbalové období. Byl jsem taky na hostování v Plzni a nakoukl jsem i do zahraničí.
Na první gól za Liberec si vzpomenete?
To bylo proti Hradci Králové. Na městském stadionu byl hodně těžký terén a já jsem se po standardní situaci prosadil hlavou.
Vybavíte si některé další branky?
Já jsem jich zase tolik nedal, ale důležitá byla třeba proti Jablonci v severočeském derby nebo pak Slavii, kdy se mi podařilo rozhodnout gólem na 1:0. To byly zápasy, které měly speciální náboj.
Vyzkoušel jste si i exotická angažmá v Japonsku a Číně. Zkuste popsat, jaké to tam bylo…
Japonsko bylo velmi zajímavé. Tam jsem se dostal díky kamarádství s Pavlem Řehákem. On hrál v klubu Consadole Sapporo a tamní trenér sháněl nějaké ofenzivní hráče. Dostal jsem se tam ještě s Pepou Jinochem. V té době tam byl obrovský boom, v lize válel Ivan Hašek a Pavel Černý tam hrál, celkově tam bylo spoustu cizinců. Chodilo hodně lidí a dokázali vytvořit neskutečnou atmosféru. Ale angažmá v Číně… V Pekingu to bylo dobré, protože se tam všechno předělávalo na olympiádu, ale když jsme vyjeli k venkovním zápasům, tak jsme teprve viděli, jak ta země vypadá. Nebylo to moc příjemné prostředí.
Jaký je váš největší fotbalový zážitek?
Já jsem se obecně těšil na všechny zápasy, které jsem měl hrát. I přáteláky mě moc bavily. Nedokážu teď asi říct, co bylo nejvíc. Možná nějaké přípravné zápasy s Fiorentinou nebo ve Francii. Bavilo mě hrát proti komukoli. Fotbal, to byl můj největší zážitek.
Vybavíte si, kolik nejvíce gólů jste vstřelil v jednom utkání?
Ještě v té mládeži. To jsme se s klukama předháněli, kdo dá víc gólů a já jich dal v jednom zápase devět. Vyhráli jsme asi 15:0, ale ten soupeř byl tehdy opravdu slabý.
Jak proběhl váš přerod z hráče na trenéra?
Věděl jsem, že chci u fotbalu zůstat. Byl jsem ovlivněn Mírou Beránkem, který mě trénoval na závěr mé kariéry v Blšanech. Sledoval jsem ho a řekl jsem si, že si tu trenérskou licenci udělám. Když budu mít příležitost, půjdu trénovat, když ne, tak uvidíme. Přes všechny licence jsem vystudoval až k té profesionální. Když jsem končil v Blšanech, měl jsem dokonce ve smlouvě zakotveno, že jsem se neúčastnil všech tréninků a byl jsem místo toho uvolňován na ty kurzy.
Jak prožíváte góly z lavičky v roli trenéra?
Jinak, než jako hráč, ale také emotivně. Ta radost tam musí být, to je prostě uvnitř člověka. Góly jsou přece to, kvůli čemu se ten fotbal hraje. Když mužstvo vstřelí branku, mám vždy neskutečnou radost.
Momentálně působíte jako Grassroots trenér mládeže v Praze. O čem ta práce je?
Grassroots trenéři jsou v každém kraji. Já jsem tady na pozici v Praze a máme na starosti mládežnický fotbal kluků, ale i holek a staráme se o výběry, kempy, mezikrajskou soutěž a spoustu dalších akcí, mezi které patří i Olympiáda dětí a mládeže, které jsem se zúčastnil prvně loni v Brně. Musím říct, že to pro mě byl velký zážitek. Už se těším na tu příští do Liberce a Jablonce. Poprvé tam proběhne i turnaj dívek.
Jak vnímáte současnou situaci fotbalové mládeže v Česku?
Fotbalová asociace se snaží vytvořit co nejlepší podmínky pro výchovu mladých fotbalistů. Pro rozvoj mládeže jsou kvalitní podmínky a vybavení klíčové. Jedině tak z nich budou růst hráči, jako Nedvěd, Poborský či Rosický.
Zmínil jste, že hrajete v silvestrovských derby. Jaký je to pocit nastoupit za „starou gardu“ legendárních hráčů?
Zúčastňuji se už od 36 let. Ani nevím, jak jsem se tam tehdy dostal, ale jsem moc rád, že tam jsem, protože je to vynikající parta. Na závěr roku je to vždy pohodové a bezstarostné, i když je fakt, že na hřišti si málokdy dáme něco zadarmo. Obě strany chtějí vyhrát a ve hře pro to dělají maximum. Ta vůle je tam zakořeněná. Nehrajeme sice o nic, ale vítězství vždycky těší.
Hrajete ještě někde aktivně?
Už ne. Je to možná rok zpátky, kdy jsem ještě hrál u nás v Divišově za béčko, ale teď už je toho moc.
Co pro vás znamená gól?
Je to vyvrcholení té snahy porazit soupeře a neskutečný gejzír radosti všech. Slavný je sice ten, kdo gól dá, ale fotbal je kolektivní hra a podílejí se na něm všichni.
Co pro vás znamená fotbal?
Vzhledem k tomu, že jsem mu v osmi letech propadl a dodnes se v něm pohybuji, tak je to de facto celý můj život a budu se snažit, abych u něj vydržel co nejdéle. Baví mě, naplňuje, je to můj životní styl.
Další příběhy
Jan Rezek
Že jsem byl na EURO, je pro mě ctí
Nasbíral klubové zkušenosti z Ruska, Kypru a Číny. „Nejraději ale vzpomínám na všechny čtyři reprezentační góly,“ říká příbramský fotbalista Jan Rezek, účastník EURO 2012, jenž si za národní tým zahrál v 21 zápasech. „Hned první gól proti Ukrajině jsem vstřelil bodlem na zadní tyč. V dalším kvalifikačním zápase proti Litvě jsme měli nůž na krku, ale těžkou situaci jsme zvládli a dokonce jsem vstřelil dvě branky.“
Martin Frýdek
Nahrával jsem i na brankové čáře
Na první ligový gól mu nahrál Vítězslav Lavička. Trefou proti Olympique Marseille pomohl Spartě do nultého ročníku Ligy mistrů. Ale největší radost měl záložník Martin Frýdek, otec současného sparťana stejného jména, z vydařené přihrávky. „Takže jsem moc gólů nedal, i když jsem mohl,“ vysvětluje vicemistr Evropy 1996, který získal se Spartou pět titulů.
Radek Šírl
V paměti mám můj zlatý gól. Rozhodl o titulu pro Zenit
První ligový gól za Bohemians jen píchnul špičkou kopačky. Ten nejdůležitější si Radek Šírl schoval do Ruska. V posledním kole rozhodl jedinou trefou o titulu pro Zenit Petrohrad. Se stejným týmem vzápětí senzačně ovládl Pohár UEFA a Superpohár proti Manchesteru United. „Vše řadím na první místo mých úspěchů,“ říká Šírl.
Ondřej Kušnír
Reprezentaci a titul se Spartou řadím ve své kariéře nejvýš
Nejraději vzpomíná na trefu proti italskému Udinese, kterou pomohl Liberci do základní skupiny Evropské ligy, kterou si ve své kariéře zahrál hned třikrát. Se Spartou pak navíc Ondřej Kušnír dokráčel za titulem bez jediné porážky a oblékl také dres národního týmu. „Dres národního týmu a titul se Spartou, za kterým jsme dokráčeli neporaženi, řadím ve své kariéře nejvýš,“ vypráví rodák z Ostravy, jehož k fotbalu přivedli rodiče. Tedy především jeho otec Jindřich, bývalý ligový fotbalista a člen kádru Vítkovic, mistra ligy z roku 1986.