Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Radek Šírl

V paměti mám můj zlatý gól. Rozhodl o titulu pro Zenit

První ligový gól za Bohemians jen píchnul špičkou kopačky. Ten nejdůležitější si Radek Šírl schoval do Ruska. V posledním kole rozhodl jedinou trefou o titulu pro Zenit Petrohrad. Se stejným týmem vzápětí senzačně ovládl Pohár UEFA a Superpohár proti Manchesteru United. „Vše řadím na první místo mých úspěchů,“ říká Šírl.

„V dětství jsem si před barákem kopával o zeď a v šesti letech jsem se dostal do přípravky Rudné. Bylo to ale takové organizované a to mě příliš nebavilo, z prvního tréninku jsem utekl. Ale setrval jsem a byl takový akční, lítal jsem všude, kde byl balon. Stalo se, že jsme vyhráli i 21:0, dát gól byla radost. Rodiče vždycky říkali, že dostanu víc knedlíků doma k obědu. (úsměv)


Snem pro mě bylo dostat se do ligy a fotbalem se živit. A na cestě vzhůru jsem měl hodně štěstí. Mladší žáky a mladší dorost jsem absolvoval v Aritmě Praha, do toho jsem studoval v Praze. Spojit obojí bylo dost náročné. Ráno v šest jsem odjel od školy a vrátil se v osm večer. Proto jsem to v mladším dorostu ukončil a vrátil se do Rudné, kde jsem v šestnácti letech začal hrát za chlapy A třídu. To mi hodně pomohlo, protože jsem se hodně omlátil a oklepal.

Míru Müllera, který pochází také z Rudné, si vyhlédla Bohemka do ligového dorostu. Končil tam ale nějaký ročník, tak se ho zeptali, zda nemá nějaké další šikovné spoluhráče. Trenér Petržela mi dal už v devatenácti šanci hrát ligu a první gól jsem dal proti Příbrami. Vyhráli jsme 2:1. Balon za obranu, Míša Špit vybíhal, a já si myslel, že už to nestihnu, tak jsem to jen píchnul špičkou kolem něj. Míč poskakoval, oba jsme upadli a sledovali, zda doskáče až do brány. Doskákal.

Během půl roku jsem se dostal do reprezentace do 20 let a odjel jsem na MS do Argentiny. Po návratu mě koupila Sparta, ale ta měla nabitý kádr a já byl mladý kluk. Abych hrával, vrátil jsem se na hostování do Bohemky, kde jsem byl týmu platný. Později, když trenér Petržela dostal nabídku do Ruska, si vzal do Petrohradu i mě.

Začátky byly těžké. Byl jsem dost mladý, znal jsem jen Rudnou a Prahu. Úkoly byly spíš defenzivní, ale v paměti mám můj zlatý gól. V roce 2007 jsme v posledním zápase hráli na Saturnu, museli jsme vyhrát, abychom se stali mistry. Dal jsem jediný gól, vyhráli jsme 1:0 a Zenit po 25 letech získal titul. Užívali jsme si to jak v kabině, tak v letadle. Podobně jako triumfy v Poháru UEFA a Superpoháru UEFA.

Ty dva roky byly v mé kariéře neúspěšnější. Byl jsem zdravý, hrál jsem pravidelně. I když jsem se vykartoval, trenér Advocaat mě vrátil do sestavy. Měli jsme výborný kádr a nejde říct, že bychom do finále došli se štěstím. Přešli jsme přes těžké soupeře jako Marseille, Leverkusen, Villarreal a v semifinále Bayern. Ty zápasy jsme zvládli dost dobře a měli jsme takovou euforii, že jsme si věřili i ve finále proti Rangers. Nepopsatelné zážitky. A Superpohár? Když budete hrát s Manchesterem United desetkrát, tak devětkrát prohrajete. A my je zrovna 2:1 porazili.

V Rusku jsem absolvoval osm let a po příchodu trenéra Spallettiho jsem se rozhodl k návratu domů. Do Boleslavi, kde byly vysoké ambice. Hrálo se v první pětce, takže už jsem věděl, že se nikam zpátky za hranice tlačit nebudu. A po návratu do Bohemky se mi hrálo jako vždy úžasně v Ďolíčku. Hned v prvním zápase se mi podařilo dát gól. Takový náhodný. Byl to centr ze strany, před gólmanem někdo proběhl, zmátl ho a míč propadl na zadní tyč.

Fotbal mám rád kvůli partě kluků a kamarádů, které díky tomu poznáte. Gól je odměna za práci na hřišti. Člověk na hřišti aspoň neběhá nesmyslně (úsměv).“

Další příběhy

Tomáš Rosický

Dětská radost po vstřelené brance je to nejkrásnější

Rozhovor s kapitánem české fotbalové reprezentace Tomášem Rosickým, se nakonec z větší části točil kolem jeho vstřelených branek. Některé jeho trefy si zejména čeští fanoušci pamatují dodnes, sám ale přiznává, že svých gólových okamžiků již od mládežnických kategorií příliš nezažil. „Od mládí jsem žádný velký střelec nebyl, ale měl jsem to štěstí, že moje první góly byly většinou docela pěkné,“ říká s úsměvem zkušený záložník Arsenalu.

Josef Šural

Nejvíc si cením toho, že jsem se dostal do ligy

Ve Zbrojovce postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi a v osmnácti letech zažil v jejím dresu ligovou premiéru. A hned proti Spartě. To ovšem ještě netušil, že za pár let bude oblékat právě letenský dres. Svůj první ligový gól vstřelil Josef Šural proti Kladnu a sám svou trefu označil za „haluz“. V současné době se učí od Davida Lafaty a nejraději vzpomíná na svou trefu v dresu národního týmu.