První ligový gól za Bohemians jen píchnul špičkou kopačky. Ten nejdůležitější si Radek Šírl schoval do Ruska. V posledním kole rozhodl jedinou trefou o titulu pro Zenit Petrohrad. Se stejným týmem vzápětí senzačně ovládl Pohár UEFA a Superpohár proti Manchesteru United. „Vše řadím na první místo mých úspěchů,“ říká Šírl.

„V dětství jsem si před barákem kopával o zeď a v šesti letech jsem se dostal do přípravky Rudné. Bylo to ale takové organizované a to mě příliš nebavilo, z prvního tréninku jsem utekl. Ale setrval jsem a byl takový akční, lítal jsem všude, kde byl balon. Stalo se, že jsme vyhráli i 21:0, dát gól byla radost. Rodiče vždycky říkali, že dostanu víc knedlíků doma k obědu. (úsměv)

Snem pro mě bylo dostat se do ligy a fotbalem se živit. A na cestě vzhůru jsem měl hodně štěstí. Mladší žáky a mladší dorost jsem absolvoval v Aritmě Praha, do toho jsem studoval v Praze. Spojit obojí bylo dost náročné. Ráno v šest jsem odjel od školy a vrátil se v osm večer. Proto jsem to v mladším dorostu ukončil a vrátil se do Rudné, kde jsem v šestnácti letech začal hrát za chlapy A třídu. To mi hodně pomohlo, protože jsem se hodně omlátil a oklepal.

Míru Müllera, který pochází také z Rudné, si vyhlédla Bohemka do ligového dorostu. Končil tam ale nějaký ročník, tak se ho zeptali, zda nemá nějaké další šikovné spoluhráče. Trenér Petržela mi dal už v devatenácti šanci hrát ligu a první gól jsem dal proti Příbrami. Vyhráli jsme 2:1. Balon za obranu, Míša Špit vybíhal, a já si myslel, že už to nestihnu, tak jsem to jen píchnul špičkou kolem něj. Míč poskakoval, oba jsme upadli a sledovali, zda doskáče až do brány. Doskákal.

Během půl roku jsem se dostal do reprezentace do 20 let a odjel jsem na MS do Argentiny. Po návratu mě koupila Sparta, ale ta měla nabitý kádr a já byl mladý kluk. Abych hrával, vrátil jsem se na hostování do Bohemky, kde jsem byl týmu platný. Později, když trenér Petržela dostal nabídku do Ruska, si vzal do Petrohradu i mě.

Začátky byly těžké. Byl jsem dost mladý, znal jsem jen Rudnou a Prahu. Úkoly byly spíš defenzivní, ale v paměti mám můj zlatý gól. V roce 2007 jsme v posledním zápase hráli na Saturnu, museli jsme vyhrát, abychom se stali mistry. Dal jsem jediný gól, vyhráli jsme 1:0 a Zenit po 25 letech získal titul. Užívali jsme si to jak v kabině, tak v letadle. Podobně jako triumfy v Poháru UEFA a Superpoháru UEFA.

Ty dva roky byly v mé kariéře neúspěšnější. Byl jsem zdravý, hrál jsem pravidelně. I když jsem se vykartoval, trenér Advocaat mě vrátil do sestavy. Měli jsme výborný kádr a nejde říct, že bychom do finále došli se štěstím. Přešli jsme přes těžké soupeře jako Marseille, Leverkusen, Villarreal a v semifinále Bayern. Ty zápasy jsme zvládli dost dobře a měli jsme takovou euforii, že jsme si věřili i ve finále proti Rangers. Nepopsatelné zážitky. A Superpohár? Když budete hrát s Manchesterem United desetkrát, tak devětkrát prohrajete. A my je zrovna 2:1 porazili.

V Rusku jsem absolvoval osm let a po příchodu trenéra Spallettiho jsem se rozhodl k návratu domů. Do Boleslavi, kde byly vysoké ambice. Hrálo se v první pětce, takže už jsem věděl, že se nikam zpátky za hranice tlačit nebudu. A po návratu do Bohemky se mi hrálo jako vždy úžasně v Ďolíčku. Hned v prvním zápase se mi podařilo dát gól. Takový náhodný. Byl to centr ze strany, před gólmanem někdo proběhl, zmátl ho a míč propadl na zadní tyč.

Fotbal mám rád kvůli partě kluků a kamarádů, které díky tomu poznáte. Gól je odměna za práci na hřišti. Člověk na hřišti aspoň neběhá nesmyslně (úsměv).“