Ve své branži platí za legendu i dlouho poté, co fotbalové prostředí opustil. Žádné klubové trofeje se sice během své bohaté kariéry nedočkal, zato však sbíral individuální ocenění, když se stal dvakrát nejlepším střelcem české nejvyšší soutěže a zvítězil v anketách Fotbalista roku a Osobnost ligy. Je členem Klubu ligových kanonýrů a zastavil se na úctyhodném čísle 153. Některé svoje zásahy si však pamatuje až s precizní přesností.

„Každý fotbalista vám řekne, že si pamatuje tu první a pokud se mu to povede, tak si pamatuje tu stou. U mě to bylo v Drnovicích, a bylo to skoro o třináct let později a skoro na den. Zajímavé je, že to bylo zrovna proti Chebu, 16. dubna 1995.

Jeli jsme k zápasu, hrálo se dopoledne v neděli. Hned do poločasu jsem dal 99. gól a asi v šedesáté minutě jsem pak dostal dlouhý balón za obránce, brankář vyběhl, já jsem si ho obhodil a dal jsem ten stý,“ vzpomíná na jubilejní branku.

Na rozdíl od ligy stihl v reprezentaci pouze 19 zápasů, přesto však byl u největšího úspěchu českého mužstva v 90. letech, když s národním týmem dokráčel až do finále Eura 1996. Na něm se mu sice střelecky nezadařilo, nebýt ale jeho zásahů v kvalifikaci, možná by se Češi na závěrečném turnaji vůbec nepředstavili. „Vůbec jsme nepředpokládali, že bychom mohli tu skupinu vyhrát. V utkání s Nory jsme vedli 1:0, první gól dával v první minutě Tomáš Skuhravý z penalty, já jsem pak střídal v devatenácté minutě Pavla Kuku, který se zranil. Dnes můžu říct, že to byl jednoznačně můj nejlepší fotbalový zápas, který jsem kdy hrál,“ dodává.