Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Peter Bartalský

Ženský fotbal zažívá velký růst

Rodák ze slovenských Malacek působil v české lize v dresu Žižkova. V současnosti pracuje pro jiný pražský klub a to Spartu, kde vede ženský tým, se kterým v minulé sezoně oslavil zisk titulu.


V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v osmi letech v malém slovenském městě - v Malackách. Asi jako většinu kluků mě k tomu přivedl táta, kterého jsem pořád obdivoval. Vzal mě na trénink a už jsem při tom zůstal.

Jak vzpomínáte na ty úplné začátky – první trénink, první zápas?

Když jsem přisel na první trénink, všichni se ke mně zběhli a obdivovali, jak jsem vysoký. Takže to bylo zábavné. (smích)

Na jakých pozicích jste nastupoval? Táhlo Vás to už od začátku do brány?

Já jsem hned dostal rukavice a vždy jsem byl v bráně. Odmala jen v bráně. Nenastupoval jsem nikde jinde. Měli jsme to v rodině, táta byl brankář, takže jsem zůstal při řemeslu.

Jak pokračovala Vaše kariéra od toho nejmenšího věku až do mužského fotbalu?

Můj fotbalový život začal v Malackách, v osmi letech, tam jsem vyrůstal. V patnácti / šestnácti jsem se posunul trochu výš, všimnul si mě Inter Bratislava. Tam jsem přestoupil do dorosteneckého fotbalu. Podepsal jsem tam i svou první profesionální smlouvu. Dostal jsem se i do reprezentace U21. Občas se podařilo zasáhnout i do prvního týmu, za co jsem byl velmi rád. Odměnou byla účast na ME do 21 let a postup na Olympijské hry.

V Interu jste byl 10 let, vzpomenete si na svůj první zápas, který jste odchytal?

Mému prvnímu zápasu předcházela taková úsměvná záležitost. Hráli jsme první kolo proti Ružomberkua náš brankář dostal červenou kartu asi v 86. minutě. Rychle jsem vyběhnul, že jsem připraven, ale kluci se na mě otočili a říkali, kam běžím, vždyť už jsme třikrát střídali. Zklamán jsem se usadil na lavičku. Naše jednotka ovšem dostala distanc, nastoupil jsem proto na další zápas proti Petržalke. Tehdy měli krásný stadion, přišlo 10 000 lidí, vyhráli jsme 1:0. Na to nezapomenu.

A jak vzpomínáte na celé angažmá v Interu?

Angažmá v Interu bylo vydařené. Do velkého fotbalu jsem se dostál právě díky Interu. V dorosteneckém věku bylo takým ohodnocením mé práce, že jsem se dostal do mládežnických reprezentací. Pokračovalo to nabídkou do A-týmu, z čehož jsem byl velmi nadšen. Jak jsem již zmiňoval, poctivá práce přinesla nominace do U21 a vyvrcholilo to Mistrovstvím Evropy do 21 let, které se konaly na Slovensku. Zažili jsme velikou podporu, byl to skvělý zážitek a jedna z věcí, na které se nezapomíná do konce života.

V roce 2000 jste reprezentoval Slovensko na domácím ME do 21 let. Porazili jste Anglii i Turecko. Jaké vzpomínky máte na tento turnaj?

Byl jsem tam jen v roli náhradníka, ale trenér přišel za mnou a řekl mi: „Peťo, chci tě v týmu. Jsem přesvědčen o tom, že budeš vždy připraven a uděláš dobrou atmosféru.“ Teď, po dvaceti letech, proběhlo střetnutí na Národním fotbalovém stadionu v Bratislavě, kde jsme se všichni sešli a společně si zahráli zápas mezi sebou, takže paráda.

Co pro Vás vůbec znamenala možnost reprezentovat svou zemi?

Reprezentace je to nejvíc, co může být. Až už jsem byl v bráně nebo na střídačce, vždy jsem to považoval za nejvíc, čehož může fotbalista dosáhnout. Byla to pro mě velká čest a vážím si toho i teď, když mám možnost působit u ženské reprezentace tady v Česku.

V České republice jste oblékal dres Viktorie Žižkov. Jak k tomuto přestupu došlo?

Cítil jsem, že už je čas přesunout se z Interu, nedostával jsem tam tolik příležitostí. Přibývaly také roky, chtěl jsem začít chytat a pak přišla nabídka ze Žižkova. Šel jsem si to vyzkoušet a už si mě tady nechali. Začátek byl náročný, ale po čase to přineslo své ovoce. Když jsem se dostal do brány já, už jsem tam na nějaké to krátké období nikoho nepustil. (smích)

Celkem jste odchytal 49 zápasů v nejvyšší české fotbalové soutěži, kde jste udržel 16 čistých kont. Vzpomínáte si na to nejcennější?

Nejradši vzpomínám na zápas se Slavii. Tehdy jsme hráli svou první sezonu v nejvyšší soutěži, kterou jsme předtím tři roky dobývali. Každý nás odepisoval. Slavia tenkrát hrála na Strahově, po prvních patnácti minutách jsme mohli prohrávat možná 5:0. Ale podařilo se nám ten tlak ustát a vyhráli jsme 3:0. Nějakou mírou jsem se k tomu přičinil i já, takže rád vzpomínám na tento zápas.

Plánoval jste už v průběhu kariéry, že budete jednou pokračovat jako trenér?

Když jsem byl mladý, určitě jsem neplánoval, že bych skončil jako trenér. Postupem času jsem ale začal myslet i na trenérskou činnost. Uvědomoval jsem si, že bych mohl předávat své zkušenosti dalším potenciálním brankářům. Něco se mi snad podaří i vychovat. (smích)

Popište nám prosím Vaše trenérské začátky.

Začínal jsem na Žižkově s nejmenšími dětmi. Časem jsem měl na starosti celou mládež, nakonec i Áčko. Přišla nabídka ze ženské reprezentace, to se ale napoprvé nepovedlo. Následně mě oslovil pan Žovinec a přetáhl mě zase do sparťanské ženské části. Tam jsem opět začínal u nejmenších věkových kategorii a seznamoval se s ženským fotbalem. Momentálně mám na starosti kluky gólmany ve sparťanské akademii ve věku 16 – 19 let a taky děvčata.

Jak se Vám pracuje v ženském kolektivu? Je to jiné než u kluků?

Je to zajímavé. Ty děvčata chtějí pracovat, chtějí se zlepšovat. Velmi rád s nimi pracuji a jsem rád za každý pokrok, co se nám s nimi povede. Je krásné sledovat jejich nadšení a, co všechno dokážou pro fotbal obětovat.

V čem je, podle Vás, ženský fotbal specifický?

Liší se hlavně tím, co všechno musí ženy obětovat. Musí se postarat hlavně o své rodiny, taky o svou práci a pak nakonec přijít sem, makat naplno a dřít. Ale odměna se dostavila tím, že jsme vrátili titul zase na Spartu – tam, kam v posledních letech patří.

Jak vnímáte situaci v ženském fotbalu? Máte pocit, že v posledních letech jeho úroveň roste?

Myslím si, že ano. Důkazem je i poslední Mistrovství světa, kterého jsem se zúčastnil jako divák. Bylo velkým zážitkem sledovat, jak jsou plné tribuny. Na finále přišlo přes 40 000 lidí. Podle mě teď ženský fotbal prožívá růst a věřím, že tento růst přeneseme i sem k nám do Čech, a ještě více podpoříme ženský fotbal. Snad se i nám jednou podaří zahrát si před takovou návštěvou.

Jaké máte před sebou trenérské cíle?

Každoročně je naším cílem ve Spartě získat co nejvíc pohárů. Momentálně je naším cílem dotáhnout to co nejdál v Lize mistryň a posunou náš ženský fotbal zas o krůček dál. Ale hlavně, abychom z toho měli radost.

Máte cíl nebo touhu zkusit trénovat i nějaký mužský prvoligový tým?

Dá se říct, že jsem od toho byl krůček. Trénoval jsem na Žižkově ve druhé lize. Je to určitě něco jiného, v první lize budou ještě výraznější rozdíly. Jsem rád, když tady na Strahově potkám kluky, mohu si s nimi zatrénovat a pomoct jim. Rád nasáknu zase tu atmosféru první ligy, je to neskutečné.

Vybavíte si nějaký svůj nejhezčí a nejdůležitější zákrok?

Vybavuji si ten zmíněný zápas proti Slavii. Vyhrávali jsme 2:0 a po pravé straně běžel hráč v úniku, centroval před bránu a už jsem čekal, že náš stoper to bude odkopávat. Měl to na noze, ale trefil to falší směrem do brány. Musel jsem rychle zareagovat, ale naštěstí se mi to podařilo vytáhnout zpod břevna.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená to, že prohráváme. (smích) Když se za mnou rozvlnila síť, vždy to bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Ale z opačného pohledu, když jsme dali gól, byla to euforie, nadšení a zadostiučinění za odvedenou práci.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená život. Celý můj život se točí kolem fotbalu a jsem hrozně rád, že mě v tom podporuje i moje rodina. Za to jim velice děkuji.

Další příběhy

Jozef Chovanec

Pomohla mi vítězná hlavička v derby

Hráč, trenér, manažer. Všechny tyto funkce si ve fotbale vyzkoušel a všude slavil jak úspěchy, tak góly. „Když jste hráč, tak jste daleko více uvolněný, takže ta emoce více plyne. Když jste trenér, tak je to více zdrženlivé. Ale v jednom je to stejné, je to krásný pocit,“ říká o rozdílech při vnímání gólů v různých pozicích bývalý československý reprezentant, který slavil i titul v nizozemské lize s PSV Eindhoven.