Se Slavií vyhrál dva tituly, otevřel nový stadion v Edenu, postoupil do Ligy mistrů, kde vstřelil premiérový gól a vymyslel vlastní kličku. Připomeňte si příběh Zdeňka Šenkeříka.

V kolika letech a kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?S fotbalem jsem začínal v Nedašově na Valašsku, kde jsem vyrůstal. Přivedl jsem se k němu sám, jelikož pocházím z rodiny, která nebyla příliš sportovně založená a fotbal byl jediným sportem ve vesnici. Scházeli jsme se tak ve velkém počtu a teď na to strašně rád vzpomínám.

Na jakých pozicích jste nastupoval a jak vám šlo v dětství a mládí střílení gólů?Vždycky jsem nastupoval jako útočnější hráč. Vzpomínám si, že v pozdější fázi mé fotbalové kariéry trenér Petržela nevěděl, co se mnou, protože jsem byl hodně snaživý a on mě stavěl do zálohy. Později mě posunul dopředu, tam mi to začalo padat a už jsem tam zůstal.

Vzpomenete si na svůj první fotbalový zážitek?Utkvěla mi v paměti cesta na ligový zápas do Znojma, když jsme hráli s Brumovem ligu žáků. Poprvé v životě měl vyjet na takový zápas a rodiče mě na něj kvůli poznámce ze školy nechtěli pustit. Dokonce přijeli z klubu i k nám domů a snažili se je přemluvit, ale nakonec jsem se ho opravdu nezúčastnil, což mě moc mrzelo.

Vzpomenete si na svůj nejsilnější fotbalový zážitek?Můj nejsilnější fotbalový zážitek je spojen s gólem v Lize mistrů, do které jsme postoupili s mužstvem pod vedením trenéra Jarolíma, které bylo složené z hráčů, kteří nebyli příliš drazí a neměli vysoké smlouvy. Já měl tu čest, že se to ke mně odrazilo a mohl jsem vstřelit historicky první gól tohoto klubu v této soutěži. Celou kariéru jsem směřoval k tomu, abych se něčeho takového dočkal a povedlo se.

Mohl byste popsat svoji profesionální fotbalovou kariéru?Ve třinácti letech jsem odešel do sportovní třídy Sigmy Olomouc, kde jsem strávil tři roky. Následně jsem se vrátil domů a začal hrát divizi. Po půl roce jsme hráli pohár s Drnovicemi a já byl v tomto utkání vyhlášen nejlepším hráčem. Myslím, že právě tímto zápasem začala moje fotbalová kariéra. Pokračoval jsem přes Zlín, Bohemians, Jablonec, turecký Malatyaspor do Slavie a později strávil chvíli v Norsku a dva roky v Baníku. Určitě ničeho nelituju, bylo to moc hezké.

Svou ligovou kariéru jste začal v Bohemians. Jak na tento klub vzpomínáte?Vzpomínám si hlavně na obrovské dávky, které nám dával trenér Petržela. Bylo to skoro neúnosné a někteří hráči to nezvládali. Kdo nevydržel, ten nehrál. Dále si také pamatuji, že mi právě trenér Petržela říkal, abych chodil se střelami. To mi utkvělo v paměti a celou další kariéru jsem ze všech mých doražených gólů uvnitř vápna těžil.

Vzpomenete si na svůj první ligový gól?Pamatuji si, že to bylo utkání v Liberci, kdy šel Pavel Mareš do souboje a já šel ve sprintu za něj. On ten souboj vyhrál a já následně zakončil pod břevno. To utkání jsme nakonec prohráli 3:2 i kvůli „vršovickému dloubáku“ Jiřího Štajnera. Byl to úžasný pocit, který mě nakopnul do dalších zápasů.

Co berete jako svůj největší fotbalový úspěch?Do Slavie jsem přišel z tureckého týmu, který nepostoupil z baráže do první ligy a v podstatě jsem nevěděl, co dál budu dělat. Už jsem měl nějaký fotbalový věk, bylo mi 27, a nebyl jsem si jistý, jestli o mě ještě někdo stojí. Najednou se mi ozvala Slavia, která měla nějaké ekonomické problémy a já jsem tam chtěl za každou cenu, což se nakonec povedlo. Kdyby mi někdo řekl, že po konci v Turecku přijdu do Slavie a vyhrajeme dva tituly, otevřeme nový stadion, budeme hrát Ligu mistrů a já dám historicky první gól, tak bych mu to asi nevěřil. V Turecku jsem si něco vytrpěl, tak to asi byla ta správná odměna. Bylo to něco úžasného, sešla se tam skvělá parta, a hlavně díky ní jsme to dotáhli tak daleko. Proto jsem také rád, jak se Slavii momentálně daří a opět se v Lize mistrů ukázala a hrála opravdu skvěle.

Máte za sebou dvě zahraniční angažmá, i když ne příliš dlouhé. Jak vzpomínáte na působení v Malatyasporu a následně v norském Stabæk Fotball?Turecko je specifická země. Prvopočátkem úspěchu je, že přijmete jejich kulturu a jejich odlišné chování. Já s tím problém neměl, za ten rok a půl jsem v první a druhé lize dal asi 20 gólů. Dodnes mi fanoušci píšou např. na Facebook a je to velice příjemné. Byly tam také složité chvíle, je to trošku takový model, kdy veškerý čas trávíte v letadle nebo hotelu, zbývá vám jen fotbal a mizí osobní život. To ale profesionální fotbal přináší a musíte se s tím smířit. V Turecku byly obrovské návštěvy a euforie, po výhře a vlastně i po prohře se nedalo vyjít do města. Strašně rád na to vzpomínám.
V Norsku jsem toho moc neodehrál, takže jsem spíš poznával krajinu a jezdil na ryby. Vzniklo to z toho, že jsem ve Slavii byl až pátý útočník, a nakonec jsem to hostování bral jako zkušenost a poznal další pohled na fotbal z jiné země. Je to tam takové klidné, rodinné. Nebylo to tak vášnivé, jako například v Turecku.

Svoji fotbalovou kariéru jste ukončil poměrně brzy. Přestal vás fotbal bavit nebo už chyběla motivace?Já jsem měl to štěstí, že se mi v kariéře vyhýbala zranění, ale i přesto jsem skončil brzy. Neřekl bych, že by mi chyběla motivace, ale věděl jsem, že nikdy nebudu hráč pro Real Madrid nebo Barcelonu. To, že se mi povedlo dosáhnout na Ligu mistrů a podobné úspěchy mě nutilo přemýšlet nad tím, jestli to ještě dokážu zopakovat. Možná jsem tu kariéru měl ukončit hned po tom úspěchu. Fotbal jsem nikdy nepřestal mít rád, ale někdy to tak prostě je. Někdo hraje fotbal do 40 let a je v kondici, já už v té kondici nebyl a rozhodl jsem se, že jí ukončím, jelikož by mě to stejně za rok nebo dva čekalo.

Věnujete se fotbalu aktivně i dnes?V srpnu jsem skončil na pozici asistenta trenéra Viktorie Žižkov, ale točím se okolo fotbalu dál. Snažím se pomáhat mladým hráčům v přechodu z dorosteneckého do dospělého fotbalu a občas mám individuální tréninky s dětmi. Jinak momentálně nepůsobím v žádném klubu. Občas si chodím kopnout, a hlavně se snažím udržovat. Každopádně fotbal dál sleduju a určitě u něj i zůstanu.

Láká vás v budoucnu pozice trenéra nebo nějaká jiná funkce ve fotbalovém prostředí?Zkusil jsem si trénování na Žižkově, jak jsem již zmiňoval. Je to něco trochu jiného, vidíte fotbal z té druhé strany, máte jiné zážitky a zodpovědnost než hráči. Problémem je dostat se na tu druhou stranu úplně a přepnout se od pocitů, co jste měl celou kariéru jako hráč. Trénování beru jako zajímavou zkušenost. Co bude dál ještě nevím, netlačím na pilu, ale nějaký názor na fotbal mám a uvidíme, kam to posunu.

Co pro vás znamená gól?Gól pro mě znamená radost v očích, kteří na stadion přijdou. Obrovský výbuch emocí ohledně toho, co se celý týden děje, ať už se jedná o média, fanoušky a celkový tlak realizačního týmu na vás, jako na hráče. To známe klišé, když hráči říkají, že je jedno, kdo gól dá, hlavně když padne, podle mě není úplně správné. Útočník vždycky bude hodnocen podle vstřelených gólů, a proto je naše profese jeden týden oslavovaná a druhý zatracovaná. Gól je pro mě jako útočníka i taková pomoc. Pokud jsem ho nedal, tak jsem nad tím dokázal dlouho přemýšlet a měl pocit, že jsem mužstvu něco dlužný.

Co pro vás znamená fotbal?Fotbal pro mě znamená můj život. Žádný jiný sport jsem během vyrůstání na Valašsku nepoznal. Vždy pro mě byl vším, obětoval jsem kvůli němu přátele a dá se říci, že i dětství. Fotbal je obrovský zážitek a fenomén a až na konci si uvědomíte, co všechno jste mu musel obětovat. O to je to teď po kariéře hezčí, ale ty vzpomínky na fotbalový život stále zůstávají a nedají se vymazat.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?Začínajícím fotbalistům bych poradil, aby po škole více navštěvovali hřiště a méně drželi ovladač od PlayStationu v ruce. Vím, že to mají trenéři složité, děti dnes musíte na něco nalákat, aby přišli. Nám to dříve nikdo říkat nemusel, dnes je doba trochu jiná a děti jsou náročnější. Já pořád věřím, že v naší zemi dokážeme talenty vychovat. Rodí se třeba na vesnicích, kde jsou děti vedené jinak a mám zkušenost, že ti největší talenti pochází právě odsud. Teď je jen na trenérech a na nás, abychom ty děti na to hřiště přivedli. Můžou nakonec skončit u jiného sportu, ale jakýkoliv sport vám dá nějakou disciplínu, kulturu a zodpovědnost.