Přes angažmá v Dukle, ve Spartě a na Žižkově získal fotbalovou práci v Mexiku. Někdejší útočník Josef Němec, v současnosti jeden ze spolukomentátorů České televize, nastupoval za Cruz Azul. „První půlrok jsem koulel očima. Všichni od brankáře až po útočníky umějí hrát levou i pravou nohou, vnímají hru tak, jak se má. Neskutečný balzám, lidé tam fotbal milují,“ vzpomíná.

Jak vypadaly vaše fotbalové začátky? Kde, kdy a kdo vás k fotbalu přivedl?
Začátky byly kouzelné. Na hřišti u babičky za domem, prázdniny strávené na hřišti a na plaveckém bazénu. Měl jsem to štěstí, že táta hrál fotbal aktivně, takže jsme byli s bratry automaticky a nenásilnou formou vedeni k tomu, abychom si kopali třeba na zahrádce. Strýčkové také hráli fotbal, takže jsem byl do toho vhozen a nebral jsem to tak, že by mě do toho někdo nutil. Byl to zkrátka přirozený vývoj, protože jsem to kolem sebe viděl. Nebyly tam hokejky a brusle, ale míč a kopačky.

Měl jste v útlém věku vzory, ke kterým jste vzhlížel?
To se velmi těžko popisuje. Člověk vždycky vzhlíží k tátovi, dědovi, potažmo strýcům, jakožto nejbližším vzorům. Táta byl a je sparťan, tím pádem jsem i já. To, co běželo v televizi, o čem si povídali s kamarády po zápasech, kam jsem s ním samozřejmě jezdil... To všechno jsem vnímal.

Do jakých pozic jste se zpočátku stavěl a jak se vám dařilo překonávat brankáře soupeře?
Dozadu to se mnou bylo složité. Vzrůstově jsem nikdy nebyl čahoun, nedalo se to ani dědičně předpokládat. Spíš jsem se stavěl do útočných pozic. Rychlostně mi pomohla atletická škola, kterou jsem absolvoval. Od samého začátku mě bavilo vymýšlet a vytvářet. Pohyboval jsem se tedy v ofenzivní části hry.

Dařilo se vám střílet góly a utkvěl vám v paměti nějaký gól z vašich začátků?
Paradoxně bylo jednodušší dávat branky, když jsem byl menší. Hřiště bylo obrovské a musím se pochlubit, že rychlostně jsem byl mimořádně dobrý a neměl jsem problém komukoliv utéct. Tím pádem jsem měl na všechno spoustu času. Brankáři byli malí a já jsem dával spoustu gólů. Ale tím, jak se všechno výškově a rychlostně srovnávalo, tak mě ve velkém fotbale více uspokojovalo tvořit hru. Vymýšlet přihrávky a nečekané akce.

Jak vypadala cesta od prvních gólů až do světa ligového fotbalu?
Abych řekl pravdu, nebral jsem to jako žádnou cestu. Fotbal mě moc bavil a naplňoval. Nikdy mě nikdo nemusel nutit jít na trénink. Když jsme jeli od Karlových Varů na fotbal do Prahy a stávali jsme brzy, nikdo se mnou nemusel osmkrát cloumat. Všechno souběžně plynulo s tou neustálou hravostí u babiček na hřišti a všechno se zamotalo dohromady tak, že z toho vznikla má profese. Koníček tedy přešel do formy, že vám za něj dávají odměnu.

Jaké máte vzpomínky na úvodní momenty na ligových stadionech?
Přechod do ligy byl pro mě složitější. Když jsem udělal maturitu, šel jsem do Xaverova, kde se hrála druhá liga a měl jsem možnost odehrát tam pět zápasů. Vstup do druhé ligy se mi povedl. Výhodou bylo, že existovala kvóta, že dva hráči v základní sestavě musí být pod dvacet let. A já jsem byl jedním z těch dvou. Dostal jsem šanci, dal jsem i nějaké branky a strávil jsem na Xaverově příjemný rok a půl.

Poté jste hrál také v Dukle. Jak vzpomínáte na působení na Julisce?
Přišel jsem na Duklu ve chvíli, kdy dva dny předtím odletěl tým na soustředění do Kostariky. Kroužil jsem po oválu tři týdny, než se všichni kluci vrátili opálení. Na soustředění se udělala sestava a my, co jsme tam kroužili, jsme měli být jako komparz. Ale tuším, že ve druhém kole jsem naskočil a pak pravidelně hrál. Doba strávená na Dukle byla také velmi příjemná. Tým byl složený z vrstevníků. Hrál tam Pavel Nedvěd, Karel Rada, Kamil Janšta, Pepa Kostelník, ze starších hráčů třeba Petr Rada, Marián Vasiľko nebo Petr Kostelník v bráně... Bylo to vyvážené, a byť se druhý rok spadlo z ligy, mám na toto působení pěkné vzpomínky.

Bylo těžké se gólově prosazovat mezi takovými jmény?
Dnes to jsou opravdu velká jména, ale v té době jsme všichni teprve začínali. Tým Dukly se vytvářel, skládal a pak se každý někam rozprchnul. Bylo to tehdy mimořádné z toho pohledu, že jsme byli na Julisku staženi z krajských výběrů, protože Dukla na to měla velká privilegia. Co se týče mládeže nebo juniorského výběru, působila tam perspektivní elita.

Utkvěl vám v paměti nějaký gól v dresu Dukly?
Z Dukly si pamatuji dva zásadní momenty. Jednak můj jediný hattrick v lize. Vždycky, když se vidím s Lubošem Přibylem, který tehdy chytal za Olomouc a nyní dělá trenéra brankářů, poděkuji mu (usmívá se). Dalším momentem je důležitý gól v boji o udržení, kdy jsme potřebovali získat bod proti Spartě. Pavel Nedvěd kopal roh a já jsem dal branku netradičně hlavou. Bod byl pro nás tehdy moc důležitý. To jsou mé nejvýraznější gólové momenty v souvislosti s Duklou.

Později jste se přesunul na Letnou. Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé prosadil ve sparťanském dresu?
Přechod z Dukly na Spartu byl logickým vyústěním toho, že pan Nehoda, tehdejší sportovní ředitel na Dukle, přešel k panu Machovi do Sparty. S ním jsme tam šli asi tři hráči - Nedvěd, Jožka Kostelník a já. Pokud se nepletu, první gól za Spartu jsem vstřelil v Drnovicích. Vyhráli jsme tam 4:0 a já jsem tím jedním gólem přispěl.

Popsal byste tuto branku?
To jsou momenty, se kterými mám problém. Nedokážu říct, odkud nebo jakou nohou to bylo. Spíš si uvědomuji ostatní okolnosti, například že jsme tam jeli autobusem, že to bylo hodně daleko, že tam bylo plno diváků a že se tam hrálo dopoledne. Takže se vyjelo na dva dny s přespáním, což nebylo příliš obvyklé.

Máte nějakou jinou gólovou vzpomínku spojenou se Spartou?
Když se v roce 1995 loučil Pepa Chovanec, potom co se vrátil z Eindhovenu a odehrál na Spartě jednu sezónu, nosili jsme ho kolem stadionu po zápase s Bohemians. Bylo to poslední kolo, vyhráli jsme 3:1 a právě s tímto zážitkem mám spojené, že jsem Jardovi Blažkovi vstřelil branku na 3:1.

Dalším pražským působištěm byla Viktoria Žižkov. Jak vzpomínáte na góly vstřelené v tomto klubu?
Na Žižkově to bylo skvělé angažmá v rodinném prostředí, výborná etapa mé fotbalové kariéry. Na Spartě jsem po dvou a půl letech přestal pravidelně hrát, což mě v mých čtyřiadvaceti letech nenaplňovalo. Využil jsem zájmu Viktorky a její vedení se Spartou našlo společnou řeč ve výměně hráčů. Tuším, že na Letnou přišel Michal Bílek a já jsem odešel na Žižkov. Manažer Viktorky Ivan Horník o mě tehdy stál a já jsem požádal pana Macha, jestli by mě mohl uvolnit. Dodnes jsem rád, že mi vyhověl. Herní vytížení na Spartě jsem neměl. Začal hrát Honza Koller, byl tam Vráťa Lokvenc a uzdravil se Horst Siegl. Lumír Mistr, se kterým jsem alternoval na pravé straně, si v týdnu odpočinul, pokud tedy nebyly poháry, a o víkendu hrál.

Který gól si z působení na Žižkově vybavujete?
Působení na Žižkově mám spojené se součinností celého týmu. Bavilo mě být v kabině s Jardou Šilhavým, bavily mě mimofotbalové činnosti s týmem. Byla tam dobrá parta s Luďkem Zelenkou nebo Jardou Ložkem. Kluci, kteří dojížděli například z Plzně, dvakrát v týdnu zůstávali v Praze. Kolektiv se velmi dobře utužil. Druhý rok, kdy se to rozprchlo a třeba Luďa Zelenka šel do Slavie, jsme uhráli asi sedmé místo. Jeden rok jsme se zachraňovali a ten další se uhrála takováto pozice. To bylo moc fajn. Co se týče branek, vzpomínám si na jediný zážitek, když jsem dal dvě branky v zápase proti Plzni. Byly to vydařené a hezké góly.

Popsal byste tyto branky? Vyhlížel jste tehdy druhý hattrick v kariéře?
Ano, říkal jsem trenérovi, ať mě nestřídá. Snažil jsem se to do konce zápasu dotáhnout ke třetímu gólu, což se však nepovedlo. Na první branku mi nahrál Zelí ze strany, předběhl jsem před obránce a zase hlavou skóroval. I brankář šel na centr, takže jsem celkem jednoduše hlavičkoval do prázdné brány. Před druhým gólem jsem si zpracoval míč zády k bráně, kolenem jsem si ho přehodil a levou nohou jsem se trefil na zadní tyč. To byl opravdu pěkný a povedený gól.

Vyzkoušel jste si také zahraniční angažmá. Jak se zrodil přestup do mexického celku Cruz Azul?
K tomuto přestupu mi dopomohla Viktorka Žižkov. Zůstal jsem v Praze a pravidelně hrál, měl jsem prostor na obvyklou aktivitu a byl jsem odproštěn od zásadních obranných úkolů. Bylo to takové obrození. Na základě toho vzniklo zahraniční angažmá. Zpětně jsem se dozvěděl, že manažeři přijeli původně na Spartu, odkud si chtěli odvézt Vráťu Lokvence a ještě jednoho hráče. Ráno však šli na Viktorku a na Spartu už údajně nešli. Byl to zrovna ten zápas, ve kterém jsem vstřelil dvě branky. Odešel jsem tedy já a útočník Samir Pinjo ze Slavie, kterého si vyhlédli. Přijeli si pro něj a Lokvence. Ale místo Lokvence jsem se Samirem během čtrnácti dnů odletěl do Mexika já.

Jak se v Mexiku, jakožto netradiční destinaci pro české fotbalisty, hraje fotbal?
Fotbal se tam hraje úplně báječně. Všichni ho umí. Nejzásadnějšími rozdíly byly podnebí, nadmořská výška a vlhkost s tím spojená. To jsou největší faktory, se kterými člověk bojuje. Co se týče fotbalu, byl to neskutečný balzám na fotbalovou duši. Všichni od brankáře až po útočníky umějí hrát levou i pravou nohou, vnímají hru tak, jak se má. Byla to pro mě neskutečná zkušenost. Myslel jsem si tehdy, že tam lezou po stromech a jezdí na kole, protože nemají auta. Ale bylo to naopak. Lidé tam fotbal milují, fotbalisti jsou uznávaní za to, že něco umějí a že musejí tvrdě pracovat, aby se dostali na nejvyšší úroveň. V tomto směru to pro mě bylo velmi příjemné tříleté fungování.

Vybavíte si váš první zahraniční gól a nějaký další, který vám utkvěl v paměti?
Na několik gólů si vzpomínám. První půlrok jsem alternoval v B-týmu a s ním se nám povedlo postoupit do finále o postup do první ligy, přičemž samozřejmě "béčko" stejně postoupit nemohlo. My jsme i tak prohráli na penalty. Liga tam funguje tak, že se hraje dlouhodobá část, mistr je každý půlrok. Hrají se zápasy mezi sebou, z toho se rekrutuje prvních osm a hraje první s osmým doma a venku. Takhle to postupuje až do finále. Každý půlrok je mistr a pak se hraje velké finále o postup do ligy. A já jsem dal branku právě ve finále. Byť to byla druhá nejvyšší soutěž, přišlo tam čtyřicet tisíc lidí. Ten první půlrok jsem opravdu koulel očima.

Jak se slaví gól před takovou návštěvou?
To si nevzpomínám. Asi jsem zvednul ruku, stáhnul si dres nebo něco podobného, co mě v ten moment napadlo. Všichni jsme na sebe naskákali, byla to velká euforie. Gól padl z dorážky, po které jsme se na sebe všichni vrhli.

V tomto působišti jste prožil další finále. Jak na něj vzpomínáte?
To už byl poslední půlrok, kdy jsme se umístili a kvalifikovali do Ligy mistrů Jižní Ameriky. Hodně jsme cestovali, protože jsme tam měli argentinské, brazilské a chilské týmy, takže jsme trávili týden co týden v letadle. Bylo to moc příjemné a pro mě hodně neobvyklé. Finále jsem bohužel nehrál, poslední zápas, v němž jsem nastoupil, bylo dvacet minut ve čtvrtfinále na River Plate. Ve skupině jsem se totiž zranil, takže jsem tam jenom na chvíli naskočil. Proti Rosariu jsem nehrál a proti Boce Juniors jsem nebyl ani na lavičce, protože jsem nebyl zdravotně v pořádku. Byl jsem na stadionu Bombonera, byl jsem v Buenos Aires, ale nehrál jsem proti Boce ani doma, ani venku.

Jak velký byl potom rozdíl dávat góly v největší fotbalové vesnici, v Blšanech?
Když jsem se vracel, přemýšlel jsem, jestli ještě nezkusím etapu někde v Řecku nebo podobně. Ale měl jsem svoji představu o rodině a dětech. V Mexiku jsme měli dokonce konflikt, kdy nás přepadli. Řekl jsem si, že už je čas vrátit se domů tam, odkud pocházím. Vzal jsem to jako signál, že něco končí a něco nového zas začne. Jsem za to rád. Mám téměř čtrnáctiletého syna, takže všechny věci podle mě běží tak, jak mají.

Vybavíte si první gól za Blšany?
První gól za Blšany padl proti Příbrami. Vyhráli jsme 2:1, byl to ten druhý gól a vybavuji si ho velmi dobře. Ze strany přišel centr od Žemlíka a já jsem z pozice mezi penaltou a velkým vápnem umisťoval balón na vzdálenější tyč. A sedlo mi to báječně, byť chráničem, přímo do šibenice.

Kterou trefu považujete za nejkrásnější ve své kariéře?
Byl to jediný pohárový gól ve Spartě. Hráli jsme v Silkeborgu. První zápas jsme prohráli doma 0:1 a jeli jsme tam téměř jako na popravu. Dokázali jsme ale vyhrát 2:1. Vráťa Lokvenc dal jeden gól a já jsem dal ten druhý. Padl po dlouhém centru od Lokvence a z penalty jsem neobvykle hlavičkoval na zadní tyč. Nešlo to zpracovat, tak jsem to trknul a padlo to za tyč.

Kde dáváte góly nyní?
Už góly nedávám.

Jste všeobecně znám jako fotbalový expert České televize. Jak se zrodil přerod z fotbalisty na experta?
To bylo takové nenásilné. Konec fotbalové kariéry je poznamenaný exhibičními a zábavnými zápasy týmů složených z herců a jiných osobností. Tenkrát začínal i Luděk Zelenka. Byl jsem Českou televizí osloven třeba jednou za půl roku, potom to bylo dvakrát a následně čtyřikrát za půl roku a najednou si ČT řekla, že bych mohl být jedním z nich. Nyní tam působím pátým nebo šestým rokem.

Jak prožíváte góly z pozice televizního odborníka?
Při té práci existují striktní pravidla, co má na starosti komentátor, nebo že spolukomentátor může promluvit až po emocích. Prožívám si to pro sebe, zvednu si potichu ruce, když je to vyhrocený zápas, nebo když mám vsazeno. Ale je lepší nechat to vychutnat diváka. Je pár momentů, které je potřeba dodržovat.

Vzpomenete si na moment, kdy jste emoce na uzdě neudržel?
Abych řekl pravdu, tak možná ze začátku mi něco uteklo. Člověk se necítil v roli komentátora, ale v roli fanouška. I vědomě říkám, že jsem u některých klubů častěji prohodil jméno sparťana nebo jejich herního projevu než soupeře. Určitě to nebylo míněno nijak tendenčně, ale sympatie k některému klubu proběhnou, i když by neměly a není to správně. Ale na mezinárodní úrovni je to logický vývoj, protože člověk je Čech, fandí a přeje. Co se týče jednadvacítek, tam mi to možná ujelo, když jsme dali gól, ale pouze v dobrém.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?
Gól je pro mě věc, které předchází určitá činnost, do které se zapojuji raději, než abych dával branky. Gól pro mě znamená vyznamenání po mojí akci.

A co pro vás znamená fotbal?
Fotbal je mojí celoživotní náplní, smysl života a fungování. Člověk je venku a vyjma umělých povrchů na pěkném trávníku. Je to náplň, ve které vidím smysl. Posledních pár let mě obrovsky naplňuje trénování dětí, takže i to jsem si vzal na starost. To má smysl. Čistota dětí je nenahraditelná. Radost a propojení trenéra s dětmi, kdy se člověk musí přizpůsobit jejich mluvě. To je věc, která mě momentálně opravdu hodně baví.