Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Lumír Mistr

Zápas v Glasgow byl víc než ten proti Barceloně

Fotbal mění životy. Nejinak tomu bylo i u Lumíra Mistra, bývalého záložníka pražské Sparty, který si na Letné sáhl na jeden československý a čtyři české tituly. Díky působení ve Spartě si zahrál i Champions League proti katalánské Barceloně či skotskému Glasgow Rangers a poznal, jak se žije v jiných zemích.

Jaké byly vaše fotbalové začátky?

S fotbalem jsem začínal již od raného mládí. Někdy v pěti, v šesti letech jsme s bratrem Jardou začínali v Odolene Vodě. On jako gólman, já spíše jako záložník. V devíti letech jsme pak přišli na nábor na Letnou, na Spartu, a tam nás vybrali oba. Já tedy dokončil sezónu na Odolce a pak přestoupil do Sparty.

Byla záloha tím postem, který vás nejvíce lákal už od mládí?

Vždycky! Vždy jsem šance raději připravoval, takže v záloze jsem se cítil nejlépe.

Vybavíte si nějakou branku, kterou jste dal v mládí? Utkvěla vám nějaká v paměti?

V mládí úplně ne. Vybavuji si, když jsme v ligovém dorostu hráli doma na dolejším hřišti a hráli jsme s Baníkem, jak se mi to povedlo trefit z vápna pěkně do víka. Tenkrát ještě byly v bráně takové oblouky a v nich se to krásně klepalo. To je asi jediný gól z mládí, jinak si žádný nevybavuji.

Mohl byste nám popsat vaši cestu do první ligy?

Ježkovy, ta byla dlouhá! Byl jsem kluk, jako každej jinej. Takže problémovej, takovej raubíř. Ze Sparty mě tenkrát vyhodili, protože mě to přestalo bavit a chytil jsem se party. Šel jsem tedy na roční hostování do Aritmy Vokovice – úžasné prostředí, úžasní lidé jako pan Kasík a další. Byl to nakonec krásnej rok. Potom jsem se musel vrátit do Sparty, kde jsem hrál až do juniorky a trénoval mě tam pan Mysliveček. Klobouk dolů, byl to super chlap a super trenér. Pak jsem šel na vojnu do Tábora a vybrali mě do Chebu. Začal jsem tam v Aši v béčku a hrozně vděčím svojí rodině – mamince, tatínkovi a strejdovi – nebýt jich, tak bych potom fotbal asi ani nehrál, protože, jak říkám, byla to telecí léta. V Chebu mě ze začátku pan Novák nestavěl, ale pak k mužstvu přišel Otakar Dolejš, další skvělej chlap, který mi dal šanci na hrotu. Řekl: „Lumíre, žádný kličičky, neexistuje! Zpracovat, dát na hrot a dávat góly!“. Bylo to pro mě těžké, protože já měl balón vždycky rád, ale jinak bych vlastně nehrál. Nakonec jsem se, za jeho působení, stal nejlepším střelcem druhé ligy, takže krásná léta. Pak už mi končila vojenská služba a já ani nepočítal s tím, že by někdo přišel. Byl jsem smířenej s tím, že skončí vojna, přijdu do ČKD, protože jsem byl vyučenej strojní mechanik, a budu hrát možná za béčko, jestli mě to bude bavit. Jenže koncem vojny přišel Cheb, konkrétně pan Uhrin, kterému bych chtěl taky poděkovat, protože mi moc pomohl. Začal mě stavět, podepsal jsem roční hostování v Chebu a po roce jsem se vrátil do Sparty. Tam to bylo těžké, mezi ta jména tam najednou přišel indián z Chebu (smích). První zápas proti Interu jsem nehrál, ale pak už jsem vlastně ve Spartě nastupoval pořád.

Vzpomenete si na svůj úplně první ligový zápas? Co jste v tu chvíli prožíval?

Já jsem si tohle nepřipouštěl, nastoupil jsem jako na jakýkoliv jiný zápas. Neřešil jsem, jestli hraju první nebo druhou ligu. Prostě: Dejte mi balón a jedem!

Popište nám váš první ligový gól.

To bylo 7. října v Chebu proti Bohemce. Zahrávali jsme rohový kop, já jsem to rozebíhal na přední tyč a míč jsem lehce líznul. Skončilo to v brance, a tak padl můj první ligový gól.

Vybavíte si i váš první ligový gól ve sparťanském dresu?

(smích) No bylo to zase proti Bohemce! 3:0 jsme vyhráli a já se trefil zase hlavičkou.

Se Spartou jste následně zažil velmi úspěšné období a vyhrál s ní pět titulů. Jak na ta léta vzpomínáte?

Samozřejmě vzpomínám moc rád. Člověku v paměti zůstala hlavně ta parta, která tam byla úžasná. Když to vezmu odzadu, od Péti Kouby – nejlepší gólman u nás, beci – Míša Horňák, neskutečný, Béda Brabec, vzadu Jirka Novotnej, Pepa Chovanec, v záloze Jirka Němec, já, Marťas Frýďas, úžasný, Roman Vonášek, Horst Sigi… Co všechno jsme zažili, a to i mimo fotbal, na to musí člověk vzpomínat jenom v pozitivním. Byla to nádhera, nedá se zapomenout.

V čem byl podle vás tehdejší tým tak výjimečný?

Parta! Neskutečná parta a srdce. Každej věděl za koho hraje. Stačil nápis AC Sparta a už každej věděl a musel tam nechat všechno. To co je dnes? To nemá se Spartou nic společnýho…

Byl některý z vašich titulů pro vás speciální?

Poslední – federální. To bylo nádherný. Doma jsme porazili Slovan, plná Letná, 32 tisíc… Nádhera, nádhera.

Se Spartou jste si zahrál také evropské poháry. Vzpomenete si na první zápas?

První, jestli si to dobře pamatuju, tak to bylo s Glasgow. Doma jsme vyhráli po gólu Jirky Němce 1:0. U nich to pak bylo neskutečný. Odveta šla do prodloužení a já si myslím, že jsem dal gól, kterej tam připsali Sigimu (smích). Byl to úžasnej zápas, úžasní fanoušci, nádhernej stadion, nejhezčí v Glasgow. Tenkrát jsme se šli před utkáním rozcvičovat a ten dům byl prázdnej, tam nikdo nebyl. Za čtvrt hodiny bylo narváno, nadupáno. Skotští fandové celý zápas zpívali. Fakt hezký vzpomínky. Pak jsme vyřadili ještě Marseille a šli do skupin. Přišly další zápasy, samozřejmě Barcelona, ale i Benfika – neskutečný jak u nich, tak doma! Akorát moc dobře nevzpomínám na ten Kyjev, tam jsem se při rozcvičce zranil. Jinak to ale šlapalo. Když něco nešlo, šli jsme si to vyříkat všichni, celá parta. Neexistovalo, že by někdo nepřišel. A myslím si, že tak by to mělo bejt. Dneska každej řeší jestli si koupí novýho bavoráka, vznikaj partičky a to si myslím není dobře. Tohle funguje v zahraničí, ale myslím si, že v Čechách ne. Ale to je každýho věc, do toho my nemůžeme mluvit.

Celkem jste v evropských pohárech odehrál 35 zápasů. Kdybyste měl vybrat jeden z nich, tak který by to byl?

Každej říká Barcelonu (smích). Samozřejmě, byl to velkoklub, trénoval to Johan Cruyff a vůbec ta sestava – Zubizarreta, Bakero, Koeman, Laudrup, úžasný... Ale pro mě to byl jednoznačně zápas v Glasgow. Ten zápas byl úplně o něčem jiným. Bylo to vydřený, bylo tam obrovský srdíčko a myslím, že tenhle zápas byl pro mě víc než Barcelona.

Jakým směrem se ubírala vaše kariéra po angažmá ve Spartě?

Šel jsem na testy do Číny, ale po měsíci mě stáhli, protože mi vyřídili angažmá v Řecku v Aris Soluň. Brzy jsem se naučil jazyk a ještě před začátkem soutěže jsme hráli poslední přípravný zápas doma s Kavalou. V Řecku jsou lidi dost ostrý a i když se nedaří, tak vyžadují, aby člověk jezdil po prdeli a pokud to nedělá, tak u nich hrozně zaváhá. My prohrávali 0:2, no a za deset minut jsem otočil celej zápas na tři dva. Hned v druhé půli mi ale zase otočili kotník a tím to pro mě zase perfektně všechno skončilo (smích). Nějak zvlášť mému zranění nevěnovali pozornost, mysleli si, že je to v pohodě, ale nebylo. Když se pak po měsíci odhodlali o mě starat, tak já jsem jim, věrný své nátuře, řekl: „Já vám tady nebudu něco dokazovat a čus bus autobus.“ Vydržel jsem tam do prosince a na Vánoce už jsem byl doma. Pak jsem se seznámil s panem Černým a hrál rok v Nymburce v Polabanu. Postup do divize nám utekl asi o dva body, ale jinak to byl úžasnej rok. No a pak si mě stáhli do Kosoře, kde jsem ukončil svoji kariéru.

Dvakrát jste nastoupil také za reprezentaci. Vybavíte si tato dvě utkání?

Bylo to doma na Strahově proti Belgii a pak na Slovensku proti Faerským ostrovům. Pak jsem byl ale zase zraněnej, takže jsem další nepřidal.

Co pro vás znamenalo reprezentovat?

To byla samozřejmě nádhera. Reprezentujete svoji zemi, takže by to měla být hrdost a čest pro každého. To by si měl každej hráč zasloužit.

Proč si myslíte, že jste žádné další zápasy za národní tým nepřidal?

Já byl zraněnej, já byl zraněnej skoro furt. Když začínala nová éra za pana Uhrina, tak tam jsem ze začátku byl, ale pak jsem byl zase zraněnej a ani nevím, jestli bych se tam dostal. Tenkrát ta repre byla hrozně silná.

Který váš gól byste označil za nejdůležitější v kariéře?

No, ve Spartě jsem góly dával, ale rozhodující jsem tam nedal. Jedinej rozhodující jsem dával za Cheb v Olomouci. V devadesáté minutě byl odraženej balón na vápno, já ho natáh´ a trefil jsem angličana od tyčky. Vyhráli jsme 2:1. To byl asi jedinej gól, kdy jsem něco rozhodl, jinak jsem většinou dával druhej, třetí gól.

A ten nejkrásnější?

Asi proti Teplicím doma. Horst Sigi Síglouš to tam prodlužoval hlavičkou doprava na velký vápno a já hned z voleje přes celou kasu a do víka. Mám dojem, že to byl můj poslední ligovej gól.

Kdybyste mohl shrnout celou vaši kariéru, tak čeho si na ní nejvíce vážíte?

Vážím si toho, že jsem měl vůbec možnost první ligu hrát. Že jsem nastoupil i za reprezentaci. Hrozně mě to obohatilo ve všem. Poznal jsem hodně skvělých lidí, poznal jsem svět, jak se žije jinde, na rozdíl tady od nás. Takže, poznal jsem toho hodně a myslím si, že mi to hodně věcí dalo.

Který hráč, proti kterému jste nastoupil, byl podle vás nejlepší a proč?

Vyberu asi z Marseille Chrise Waddlea a z Barcelony Michaela Laudrupa. Oba byli hrozně silní na míči. Míša Laudrup, to byla levá, pravá, hroznej tah na bránu, neskutečnej. Chrisova levačka, přikrytí balónu, prostě pojď sem, kam jdeš… Úžasný! Byli tam i další – George Weah, Maldini, bylo tam toho hodně, ale tyhle dva mi utkvěli asi nejvíc.

Projekt Můj první gól je zaměřený především na malé fotbalisty. Co byste jim z pozice ostříleného hráče poradil?

Musí chtít! Talent je užitečný, ale neznamená všechno. Je to vše o píli o dřině a musí si umět odříkat. Věci jako party a další věci mimo fotbal, všechno si musí odříkat. Jestli někdo chce bejt v tomhle sportu aspoň trošku dobrej a chce něčeho dosáhnout, musí tomu dát všechno. Bez toho nikdo nic nedokáže. Musí chtít a musí dřít. Talent je nádhernej, když ho má, ale není to všechno. Musí tomu dát ještě něco navíc. Pak to přijde. Vždycky to přijde. Když bude člověk chtít a půjde za svým snem a cílem, tak to přijde. Když se ale dneska člověk podívá na fotbalisty (zamyslí se), možná bych jim dal buzolu a jděte běhat do lesa. Oni uměj dobře běhat, ale pak dostanou balón a vypadnou jim zuby, protože ho neuměj zpracovat.

Co pro vás znamená gól?

Je to nádhera. Já teda uznávám spíš ten gól připravit. Udělat ze dvou frajerů voříšky, posadit je na zadek a dát to tomu útočníkovi, jako jsem to kolikrát dal Sigimu na hlavu a: „Polož to tam, ukliď to do tý prázdný kasy!“ Z toho jsem vždycky měl obrovskou radost. To samý dělal Martin Frýdek – pojď sem, patička a Sigi uklízel. Připravit ten gól pro mě bylo důležitější než ho dát. Samozřejmě jsem měl ale radost i ze svých gólů a vždy jsem se moc radoval. Byl to moc hezkej pocit a zahřálo to na srdíčku.

Co pro vás znamená fotbal?

Život! Fotbal a teď rybařina, to je nádhera! To jsou dvě věci, který mi nikdo nemůže vzít. Fotbal, protože to je tak krásnej sport, když se to umí. Musí se to umět, potom je nádhera se na něj koukat. Proto se rád koukám na takový fotbalisty jako je Messi a další, protože to umí s balónem a je vidět, že jim nepřekáží. No a pak chytnu pěknýho kapra a z toho mám taky radost.

Další příběhy

Jakub Štáfek

Kdybych se nevěnoval herectví, myslím, že bych dělal fotbal

Většina lidí jej zná jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, málokdo však ví, že herec Jakub Štáfek se zároveň věnuje i fotbalu a v minulosti dokonce působil ve Spartě. A právě v letenském klubu se dočkal svého prvního gólu. „Jako šestiletý kluk, co se honí za míčem, který je pomalu větší než on, jsem tady dával gól a mám takový pocit, že jsem tu snad v tom utkání dětí dokonce vyhrál,“ vzpomíná.