Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Milan Pacanda

Na Baníku jsem první gól dal i jeden zavinil

Dlouhou část kariéry spojil Milan Pacanada s Brnem, v jeho dresu se trefil poprvé v lize i v Poháru UEFA. A nemůže si vynachválit tehdejší atmosféru. „Každý, kdo hrál na stadionu Za Lužánkami, musí potvrdit, že atmosféra tam bývala nejlepší z celé české ligy,“ říká někdejší útočník, jenž získal i ligový titul. To už ale se Spartou.

„K fotbalu mě přivedl otec, který chtěl, abych ho hrál. Když jsme se odstěhovali do Brna, začal jsem hrát za nynější ČAFC Brno. Tehdy to byl Zetor. Následně v žácích jsem šel do Boby Brno. Úplně na začátku jsem hrával stopera. Postupně jsem přešel do zálohy a útočníkem jsem se stal až v dorostu. Z něj mě vzali do áčka, abych s nimi zkusil trénovat. Trvalo pak asi rok, než jsem dostal šanci nastoupit v ligovém utkání. Z lavičky, jen na pár minut, ale byl to splněný sen.


Ten další znamenal první ligový zásah. Na Baníku zápas skončil 3:3 a já dával na 2:2. Ale chvilku předtím jsem zavinil gól. Tím, že jsem svou chybu odčinil, na to rád vzpomínám. Honza Maroši mi z naší půlky poslal míč do běhu, já šel sám na gólmana a obstřelil ho. Hezký gól.

Každý, kdo hrál na stadionu Za Lužánkami, musí potvrdit, že atmosféra tam bývala nejlepší z celé české ligy. Poprvé jsem se tam trefil v odvetě Poháru UEFA proti Rapidu Vídeň. U nich se prohrálo vysoko 1:5, šance na postup byly malé. Trenér zkusil trošku pozměnit sestavu a tím jsem se dostal do základní sestavy. Hned jsem dal gól a pro mě osobně byl důležitý, od té doby jsem začal nastupovat pravidelně v základní sestavě. Ale bohužel jsme vypadli.

První gól za Spartu padl v Drnovicích, prohrávali jsme tam po poločase 0:2. Vypadalo to dost špatně, ale srovnával jsem na 2:2 a v poslední minutě Jun dokázal skóre otočit na 3:2. Musím přiznat, že jsem chtěl centrovat, ale stočilo se to a zapadlo do brány. (úsměv) Hned nato v Opavě jsme vyhráli 5:2 a já dával tři góly. Jeden z nich hlavou, těch já dal v lize asi dva nebo tři. Ve Spartě jsme hráli kvalifikaci o Ligu mistrů a tam jsem se také prosadil, čímž jsem přispěl k tomu, že jsme postoupili do základní skupiny. Tam už se mi bohužel skórovat nepodařilo, což mě dodnes mrzí.

V rakouské lize jsem měl ze začátku problémy se zraněním. Nastoupil jsem asi až v pátém nebo šestém kole. Hned v prvním zápase jsem dával gól z trestňáku. To povzbudí.

Reprezentace a vstřelený gól je pro každého metou, které chce dosáhnout. Gól jsem dal jen za jednadvacítku, ale splnil jsem si tím cíl. Hrál jsem kvalifikaci na ME, které bylo na Slovensku. Bohužel jsem se zranil a na šampionát jsem se nepodíval. Byl jsem moc rád součástí toho výběru. Stejně jsem si vážil i možnosti zahrát si Ligu mistrů a také titulu se Spartou.

Nejkrásnější gól? Ten byl v ligovém utkání za Boby, kdy jsme hráli v Lázních Bohdaneč a vyhráli 1:0. V televizní anketě Gól roku skončil na druhém místě. I mně se tedy líbil. Škoda, že jsem nevyhrál. (smích) Z rohu vápna, celkem z úhlu, jsem to zkusil napálit na zadní tyč a zapadlo to přesně do rohu brány.

Často se mi dařilo proti Teplicím. Jednak jsem se tam narodil a shodou okolností to byl i můj oblíbený soupeř. Vzpomínám na jeden gól na stadionu na Srbské. V poslední minutě jsem rozhodl o vítězství 2:1. Teď už hraji jen okresní přebor v Bučovicích kousek od Brna. Hlavně pro radost.“

Další příběhy

Lucie Voňková

Začínala jsem proti Kadeřábkovi a Skalákovi

Doufá, že se s ženskou reprezentací někdy podívá na významný turnaj. Ani současnost však útočnici Lucii Voňkovou mrzet nemusí, vždyť hraje bundesligu za Jenu, před plnými tribunami. A zažila i angažmá ve Spartě a Slavii. Dost zážitků pro holku, kterou v pěti letech přivedl táta v Teplicích na společný trénink s chlapci. „Vyrůstala jsem s mladým Pavlem Verbířem a hrála proti klukům jako Kadeřábek, Skalák, Petrák a další v tomto silném ročníku 92,“ vzpomíná Voňková.

Vladimír Táborský

Bezvadně mi to skočilo a já míč napálil tak, že zapadl pod břevno

Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf – jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.