Před dvaceti lety chytal Petr Kouba ve Wembley ve finále EURO, pomohl k titulům Spartě a La Coruni. Ale taky dal ligový gól. Na Letné. „Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil,“ usmívá se bývalý skvělý brankář. „Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu.“

Můžete nám prozradit, kdy a kde jste s fotbalem začínal?

S fotbalem jsem začínal na Bohemce ve dvanácti letech. Tehdy tam pořádali nábor, na který mě přivedl brácha. Byl jsem z fotbalové brankářské rodiny, takže se mně neptali, na jakém postu bych chtěl hrát. Vždycky jsem chtěl dávat góly, ale tenkrát řekli: "Hele, jsi Kouba, jsi docela dobrý v bráně, tak to tam s tebou zkusíme." Takže mě dali do brány.

I když vás postavili rovnou do branky, zkusil jste si třeba v mládežnických kategoriích zahrát v poli?

V tréninku mě to do pole hodně táhlo. Jakmile jsem měl možnost své spoluhráče doplnit, například když jich byl lichý počet, okamžitě jsem šel do hřiště. Moc mě to bavilo.

Šly vám dávat góly, když jste nastoupil do pole?

Řekl bych, že šly. Myslím, že každý gólman má čich na góly. Ví totiž, jak se postavit a z kterého místa by mohl branku dát.

Mohl byste popsat vaší cestu do ligy?

Cesta do ligy byla poměrně rychlá. Už v devatenácti letech jsem dostal v Bohemians příležitost odchytat několik zápasů v první lize. Vzpomínám si na moje úplně první utkání, které jsme odehráli na Interu Bratislava. Vyhráli jsme, získali jsme tři body a pro mě to byl obrovský zážitek. V devatenácti letech jsem naskočil do profesionálního fotbalu.

Jako brankář jste vstřelil i ligovou branku. Vzpomínáte si, v jakém zápase to bylo a jak to proběhlo?

Byla to branka z penalty za stavu 3:0. Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel tento pokutový kop kopnout. Tenkrát to začal slávistický kolega Zdeněk Jánoš, který takto proměnil tři penalty. Fanoušci chtěli, aby jejich gólman také nějakou penaltu dal, takže jsem běžel přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu ji proměnil.

Když jste běžel přes hřiště, věřil jste si, že penaltu proměníte?

Právě moc ne. Do půlky to bylo fajn, to byla euforie. Od půlky hřiště už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Ale řekl jsem si, ať hlavně trefím bránu a ono to vyjde. Nakonec to dopadlo dobře, gólman šel na druhou stranu.

Využil jste při penaltě zkušeností, které jste načerpal v brance? Věděl jste, kam gólman skočí?

Spíše jsem využil toho, že jsme po každém tréninku zůstali chvíli na hřišti a kopali jsme penalty. Často jsme mezi sebou i soutěžili. Penalt jsem měl v tréninku nakopaných hodně, ale zápas je o něčem jiném a nervy jsem měl velké.

Podařilo se vám vstřelit branku i v pohárovém finále. Mohl byste popsat tento gól?

Opět se to stalo za rozhodnutého stavu. Bylo to rok 1996, když jsme se Spartou celý pohár vyhráli. Byla to taková moje rozlučka se sparťanským dresem. Za stavu 3:0 jsem se na Strahově rozhodl jít kopat penaltu. Také se mi ji povedlo proměnit, takže mám stoprocentní bilanci. Dvě střely, dva góly.

Byl jste také úspěšným reprezentantem. Jak jste se cítil, když jste reprezentoval Českou republiku?

Hrát za národní tým je podle mně to největší, čeho může fotbalista dosáhnout. Je to unikátní zážitek. Když jste vybraný jako jeden z nejlepších z celé republiky, svědčí to o vašich kvalitách. U gólmanů to platí obzvlášť, protože tam existuje pouze jeden post. Vždycky jsem si toho vážil. Byla to pro mě čest. Hymnu před začátkem utkání jsem zpíval s upřímnou hrdostí.

V reprezentaci jste žádnou branku nevstřelil. Vzpomenete si ale na váš první reprezentační zápas s nulou?

Se vzpomínáním to se mnou nebude snadné. Jsem totiž jako gólman nastavený tak, že koukám více dopředu. To, co bylo v minulosti, příliš nerozebírám. Bude těžké si vzpomenout, která nula to byla. Nuly jsem nepočítal. Šlo mi o vítězství a bylo jedno, jestli to bylo 3:0 nebo 2:1.

Utkvěla vám v paměti nějaká nula, kterou jste udržel v reprezentačním utkání?

V reprezentaci jsou to určitě čistá konta ze zápasů s Portugalskem a Francií na EURU 1996. Tam šlo už opravdu o hodně. Bylo potřeba udržet vzadu nulu, protože jsme věděli, že mnoho gólů sami nedáme.   

A významné klubové čisté konto?

Nejvíce mi utkvělo v paměti a nejvíce jsem hrdý na čisté konto v zápase Poháru mistrů proti Barceloně na Letné. Porazili jsme ji 1:0. Byl to úžasný zápas, který se povedl celému mančaftu i mně. Když jsem po tomto zápase přišel domů, byl to asi první moment, kdy mě táta pochválil, že to byl perfektní výkon a že takhle by měl gólman ideálně chytat.

Většinu času jste trávil v pokutovém území u své brány. Nastaly ve vaší kariéře situace, kdy jste šel podpořit útok?

Ano, takové situace byly. Když jde gólman do vápna soupeře, většinou se jedná o zoufalou situaci, do které se žádný tým nechce dostat. Jednou to bylo v evropském poháru se Spartou ve Švédsku. Potřebovali jsme dát branku na venkovním hřišti, protože by nám zajistila postup. Tam jsem byl v soupeřově pokutovém území asi dvě nebo tři minuty. Potom podobná situace nastala v Plzni, kde jsme prohrávali 2:1 a kopali jsme roh v poslední minutě. Tam jsem se dokonce dostal k hlavičce, ale kolega Čaloun mi to vyrazil na roh.

Jakou podle vás nejhezčí branku jste ve své kariéře obdržel?

Nějaké hezké branky mi soupeři určitě dali. Vzpomínám si například na jednu ze Sparty v zápase proti Bohemians. Dostal jsem gól od autové čáry po střele křížem až do šibenice. Tenkrát snad ten gól vyhrál i nějakou anketu.

A vzpomenete si na nejdůležitější zákrok?

To bylo asi v derby se Slavií na Letné. Vláďa Šmicer napřáhl pravačkou z třiceti metrů a šlo to do pravé šibenice. Já jsem stál venku z brány a už jsem viděl, že to za mě asi zapadne. Nějakým způsobem jsem se tam ale stačil vymrštit a odrazit tak, že jsem konečky prstů střelu vyrazil. Myslím si, že to byl zákrok, o kterém se potom mluvilo.

Probíral jste někdy tuto situaci se Šmicerem?

Hráči vám nepřipomínají střely, které jste jim zlikvidoval. Oni vám připomínají branky, které dali.

Když se vrátíme k vašemu prvnímu ligovému gólu, proběhla po něm nějaká oslava? Musel jste něco platit do týmové pokladny?       

Platby se vybíraly v podstatě za všechno. Nebyly to žádné horentní částky, ale smyslem bylo, aby se pokladna pomalu plnila a na konci sezóny se vyprázdnila. Určitě jsem něco platil. Když dal gólman gól, byl to možná i dvojnásobek.

Jakého úspěchu si ve vaší kariéře nejvíce ceníte?

Vždycky jsem si hleděl toho, aby mančaft vyhrál. Každá trofej, kterou jsem se svým týmem vyhrál, je pro mě velkým úspěchem. Jsou to samozřejmě mistrovské tituly a poháry se Spartou a co se týče největšího úspěchu, o tom není potřeba dlouze hovořit. Je to finále a stříbro na mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Individuálním úspěchem je Fotbalista roku, i když tenkrát jsem to tak neprožíval. Čím jsem však starší, vidím, že je to ocenění toho, jaký jsem podával výkon a jaký jsem byl hráč. Pomalu mi dochází, že to bylo dobré.

Během kariéry jste působil také v zahraničí. Můžete popsat vaše zahraniční angažmá?

Po EURU 1996 jsem se rozhodl podepsat smlouvu ve španělském klubu Deportivo de La Coruña, který byl tenkrát na vzestupu a vytvářel kádr, který měl konkurovat Barceloně, Realu Madrid, Atleticu Madrid nebo Valencii. Pro mě to byla výzva. Bohužel jsem se ale z různých důvodů neprosadil. Jedním z nich bylo i to, že jsem neměl pas hráče Evropské unie a takoví hráči mohli hrát jen tři nebo čtyři za zápas. A jelikož tam bylo hodně Brazilců nebo Argentinců, bylo to složité. Na to angažmá proto vzpomínám různorodě. Byla to pro mě obrovská zkušenost, poznal jsem, co je to opravdový profesionalismus. Na druhou stranu se mi zastavila kariéra. Zápasů jsem tam mnoho neodchytal. Ale srovnal jsem se s tím a beru to tak, jak to bylo. První polovina kariéry běžela jak po másle a ta druhá se zadrhla. Tak ale život chodí.

Vzpomenete si na nějakou nulu, kterou jste vychytal ve Španělsku?

Když jsme hráli o titul, první gólman Jacques Songo odletěl plnit reprezentační povinnosti. Dostal jsem příležitost v jednom z rozhodujících utkání, kdy šla sezóna do finiše, a potřebovali jsme každý bod. Podařilo se mi udržet čisté konto v zápase, který jsme vyhráli 1:0. Tím jsme se přiblížili k historicky prvnímu titulu, který nakonec Deportivo získalo.

Nyní působíte jako trenér brankářů. Jak se tento přerod zrodil?

Zrodil se celkem snadno. Říkal jsem si, co budu dělat, až kariéra skončí. A usoudil jsem, že bude nejlepší věnovat se tomu, čemu rozumím nejlépe. Chtěl jsem nejdříve zkusit, jestli mě to bude bavit. Sparta mi k tomu dala příležitost u juniorského týmu. Zjistil jsem, že mě hodně naplňuje předávat zkušenosti mladým gólmanům. Udělal jsem si trenérskou licenci a moc mě ta práce baví.

Jak prožíváte zápasy vašich svěřenců?

Snažím se je prožívat pragmaticky. Chci je na utkání co nejlépe připravit. Je nejdůležitější, aby brankář nastupoval s čistou hlavou a bez obav. A v průběhu zápasu je potřeba jasnými pokyny pomoct mu v jeho práci.

Dal už někdo z vašich svěřenců - gólmanů branku?

Zatím nedal a možná je to dobře. Jak jsem říkal, když už gólman dává gól, tak je to víceméně v situaci, kdy to hoří a něco se dohání. Ale třeba se někdy branky z nějakého výkopu přes celé hřiště dočkám. Jsem hlavně rád, když kluci góly nedostávají.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?

To je velká radost. Oslavovat gól je vrchol zápasu. Já jsem byl na druhé straně bariéry, kde jsem měl brankám zabraňovat. Našel jsem zalíbení v maření šancí. Pro mě jako fanouška je to obrovská radost, když jsem chytal, byla to věc, kterou jsem nechtěl, aby se stala. To k fotbalu patří.

A co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je moje radost, kterou provozuji od dětských let. Měl jsem to štěstí, ale i trochu zásluhu na tom, že jsem se mohl fotbalem živit. Byly to krásné roky. Fotbal mám jako hru rád, je to podle mě nejhezčí hra na světě a doufám, že bude lidem dál přinášet radost.