Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

David Jarolím

Oslavu prvního bundesligového gólu mám zarámovanou

Zahrál si za Bayern Mnichov, stal se ikonou Hamburku, poznal atmosféru mistrovství světa i Evropy. Bývalý záložník David Jarolím může o fotbalových zážitcích vyprávět hodiny, i na první bundesligový gól si pamatuje velmi dobře. „Čekal jsem na něj asi třicet zápasů. Už jsem byl trochu nervózní a připomínali mi to i lidé okolo. Oslava byla bouřlivá, dokonce jsem sundal dres,“ usmívá se.

„Fotbal je obrovský kus mého života, obrovské zkušenosti ze zahraničí a z cest. Pro mě je to nejkrásnější sport na světě.


Pro mě to bylo se začátky jednodušší. Brácha (Lukáš) je o tři roky starší a táta (Karel) fotbal hrál. Už jako malí kluci jsme se chodili dívat do starého Edenu na starou dřevěnou tribunu. To pro nás byla největší motivace, protože jsme také chtěli hrát fotbal. Začínali jsme s bráchou na Slavii už v minikopané. Odmalička jsem se snažil spíš nahrávat a měl jsem z toho i větší radost než z gólů. Což mi zůstalo i po celou kariéru. Překonávat brankáře se mi nedařilo nikdy.

Já zvolil specifickou fotbalovou cestu, jelikož jsem v šestnácti odešel ze Slavie do Německa a tam si začal budovat svou pozici. Nebylo to jednoduché, ale je to životní zkušenost. Dnes už je častější, že mladí kluci odcházejí.



Dávat góly za dorost Bayernu Mnichov bylo jiné. Dokonce jsem dával i hodně gólů za rezervu, která hrála třetí nejvyšší soutěž. Zlom přišel, když jsem měl těžké zranění v Norimberku a vzápětí jsem měl odletět na olympiádu do Sydney s jednadvacítkou. Dlouho jsem se z toho dostával, což mělo potom vliv i na střílení gólů. Tehdy se ze mě definitivně stal jen nahrávač.

První zápas za áčko Bayernu byl fantastický. Předtím jsem si odbyl takové ty zápasy na lavičce, takže jsem tušil, že v Kaiserslauternu nastoupím. Nakonec jsme prohráli, ale panovala nádherná atmosféra. A já chtěl na sobě makat dál, abych se tam dostal znova.

První bundesligový gól jsem dal Stuttgartu. Po narážečce do vápna jsem prostřelil brankáře mezi nohama. Ale prohráli jsme 1:2. Vítězný jsem dal až na jaře, zase Stuttgartu, u nich. První gól byla obrovská radost, čekal jsem na něj asi 30 zápasů. Už jsem byl trochu nervózní a připomínali mi to i lidé okolo. Oslava byla bouřlivá, sundal jsem ze sebe dres. Fotografii z oslavy mám doma zarámovanou.

Nejhezčí gól jsem vstřelil v Berlíně: za stavu 1:1 v první půli brankář Herthy vyběhl mimo vápno a já ho na půlící čáře z voleje přehodil. Kuriózní bylo, že jsme přidali takový i třetí gól. Brankář byl nešťastník kola, bych řekl.

Hezké vzpomínky mám na reprezentační góly z mládežnických výběrů, hlavně na ME do 21 let na Slovensku v roce 2000, což byla i kvalifikace na olympiádu do Sydney. Tam jsem dával dva góly Holandsku. Ten jeden byl moc hezký: obešel jsem brankáře a dával to do prázdné.

V áčku se mi zadařilo doma se San Marinem. Ze šestnácti metrů jsem trefil volejem odražený míč a zvýšil, myslím, na 3:0. S takovým soupeřem se člověk z gólů neraduje tolik, jako kdybychom hráli s Německem, ale vnitřní radost byla velká. Moje nejdůležitější padly v evropských pohárech, například gól proti Anderlechtu rozhodl o našem postupu do semifinále Poháru UEFA.

Teď se snažím hrát krajský přebor ve Vykáni. Měl jsem dlouhý trest za červenou kartu, ale snad se mi tam podaří přidat další góly.“

Další příběhy

Lukáš Zelenka

Na náboru Bohemky mě nevzali, tak mě táta vzal na Spartu

Stal se mistrem Evropy do 21 let, v české lize získal dva tituly se Spartou, ve které skončil proto, že kdysi neodhadli v Ďolíčku jeho talent. Lukáš Zelenka je dokonce jediným českým fotbalistou, který se trefil jako soupeř na Old Trafford. „Z kariéry mi nejvíc utkvěly v paměti góly z Ligy mistrů. Třeba na Spartě s Besiktasem Istanbul na 1:0. Pocit štěstí, který člověk do konce kariéry nezapomene,“ ohlíží se.

Radek Příhoda

Fotbal je životní styl, vášeň a obrovský koníček

Kdysi kopal druhou dorosteneckou ligu za Blšany, pak se Radek Příhoda kvůli zraněním a časovým možnostem převlékl do jiného dresu. Stal se rozhodčím. A po téměř deseti letech ho čekala ostrá ligová premiéra. „Jablonec porazil Spartu 3:0. Vím, že v tom utkání byla červená karta pro Homolu a penalta proti Spartě,“ vzpomíná si. „A naposledy v derby se Mario Holek vracel, neviděl mě a prošlápl mi kotník. Měl jsem těžší výron a čtrnáct dní nebo tři neděle jsem byl mimo hru.“