Martin Hašek st.
Moje góly většinou byly za body
Pětkrát slavil ligový titul, zahrál si Ligu mistrů i za reprezentaci, zkusil rakouskou a ruskou ligu. Zážitků hromada, ale na první ligový gól si Martin Hašek, bývalý defenzivní záložník Sparty či Liberce, pamatuje velmi dobře. „Dal jsem ho v Liberci do sítě Boby Brno. Myslím, že to byla chytatelná střela, ale na těžkém terénu na ni nebyl gólman úplně připraven,“ říká. „Celkově jsem gólů moc nedal, ale většinou to byly góly za body, žádné na 4:0 nebo 5:0.“
„Začínal jsem s nástupem do první třídy, na dnešní poměry relativně pozdě. K fotbalu mě přivedl táta a klub se jmenoval Rudá hvězda Pardubice. U nás se zajímali o fotbal všichni členové rodiny, i té širší. Často jsme ho hráli, velký fanda byl můj děda. Drtivá většina z nás byli sparťani, jen můj táta byl slávista. Brácha Dominik byl ale hokejistou. Od čtyř let. Pardubice jsou hokejové město, přímo se to nabízelo. Protože jsem o necelých pět let mladší, když jsem se narodil, brácha už hokej dělal.
Někdy v průběhu druhé třídy jsem taky dělal testy v rámci hokejových náborů. Bylo to docela náročné a zajímavé. Testy jsem vyhrál, ze 120 dětí jsem byl první, tudíž mě přijali do Tesly Pardubice. Hokej s fotbalem jsem hrál souběžně asi do deseti let. Pak už na mě začali tlačit, protože se jim nelíbilo, že hraju fotbal jen v létě a hokej jen v zimě.
V té době mě bavil víc hokej, ale měli jsme trenéra, který mi jako malému dítěti nebyl sympatický. Třeba to nebyla pravda, ale tehdy mi přišlo, že je až zlý. Na fotbale to bylo víc v pohodě, i s klukama z fotbalu jsem si rozuměl víc. Středová řada, to bylo moje. Víc jsem se cítil na kraji, tak, abych byl obklopen prostorem ze všech stran. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale asi to bylo hlavně proto, abych uplatnil svoji největší přednost: že jsem dokázal pořád běhat. Měl jsem dobrou vytrvalost.
Moje cesta do dospělého fotbalu byla dlouhá, hodně se na ní měnila moje očekávání, postoje, názory. Dobře si pamatuji, že v sedmi, osmi letech jsem byl přesvědčen, že budu nejlepší fotbalista na světě. Za nějakou dobu jsem pochopil, že to tak nebude, tak jsem to přehodnotil a říkal si, že by bylo fantastické hrát v Československu první ligu. (směje se)
V Pardubicích se tehdy hrála divize, mládežnický fotbal také nebyl top. Tudíž jsem vyrůstal trochu na periferii a úměrně tomu klesaly moje ambice. Ale nikdy jsem se tím netrápil. Dělal jsem u toho gympl, pak jsem šel na vysokou školu. Potom to vzalo rychlý spád. Ve druháku na vejšce jsem se dostal do kádru druholigových Pardubic. Kombinace druhé ligy ve dvaceti letech a studia vysoké školy, oboru tělesná výchova a pedagogika, byla ideální. Byl jsem spokojený mladý kluk.
Po dvou letech jsem přestoupil do SKP Union Cheb a to už byla soutěž nejvyšší, federální liga. Nasbíral jsem nějaké starty, studovat začal dálkově a přestoupil do Slovanu Liberec. První rok jsme se zachraňovali, pak se rozpadala republika a my se dostali do první ligy. V té době už jsem se fotbalem živil a dostudoval jsem. To ale jen z principu, protože už jsem věděl, že se chci prosadit jako profesionální hráč fotbalu. Krok po kroku jsem se zlepšoval, myslím, že jsem se stal klíčovým hráčem Slovanu, a v necelých osmadvaceti jsem se dostal do Sparty.
Do té Sparty, na kterou jsme, když mi bylo kolem patnácti let, začali jezdit za velkým fotbalem. Tehdy chodilo kolem 35 tisíc lidí, byl jsem tu na Juventusu, Watfordu, Anderlechtu. Když jsem to viděl, říkal jsem si, že by bylo skvělé tu hrát. Že se to pak stalo a skutečně jsem ty zápasy Ligy mistrů hrál a pravidelně získával tituly, to byl sen, který jsem ani nesnil.
Do zahraničí jsem šel až ve 32 letech. Bral jsem to jako důsledek dlouhotrvající tvrdé a poctivé práce, takzvaně za odměnu. Vnímal jsem to jako přínos pro rodinu. Že poznáme jiný kraj, jiné mravy, naučíme se německy. Když jsem přestoupil z Austrie Vídeň do Sturmu Graz, což už je hodně na jihu, bral jsem to, že jsem skoro na dovolené a ještě mi za to platí. Během roku v Rusku jsem mohl oprášit ruštinu a sportovně jsem si zase polepšil. To už ale nebylo tak za odměnu. Žili jsme v moskevské aglomeraci a podmínky k trávení volného času nebyly ideální.“
Další příběhy
Miroslav Holeňák
První gól jsem dal Maierovi na sněhu
Zahrál si za reprezentaci a vyhrál titul s Libercem, kterému dal shodou okolností i první ligový gól. Tenkrát ještě Miroslav Holeňák, jenž v nejvyšší soutěži během kariéry nastoupil do 404 zápasů, oblékal zlínský dres. „Na sněhu jsme vyhráli v Liberci 2:1. V bráně byl Láďa Maier, tehdy reprezentant, proto si toho gólu moc vážím. Byl to takový šmudla, ale měl jsem z něj obrovskou radost.“
Jakub Kohák
Obránce na mě pořád mrkal
Režisér Jakub Kohák je autorem několika televizních reklam a jako herec se objevil například ve filmech U mě dobrý, Hlídač č. 47 a Na Cestě. S fotbalem si ho veřejnost spojuje ale především díky seriálu Okresní přebor, na jehož režírování se spolu s Janem Prušinovským podílel.
Pavel Verbíř
První zápas, první trefa
Ve světě profesionálního fotbalu byl neuvěřitelným úkazem, když celou svou kariéru sepjal s jediným klubem. V rámci mládežnických výběru působil například v Neratovicích či pražské Spartě, ve dvaceti letech však definitivně přesídlil do severočeských Teplic, kde se během následujících let stal živoucí legendou a nejlepším střelcem klubové historie.
Václav Koloušek
Fotbal mi dává energii do života
Je dvojnásobným ligovým mistrem a v samostatné české nejvyšší soutěži oblékal dresy Sparty, Slavie, Liberce, Příbrami a také jihlavské Vysočiny. Když se řekne jeho jméno, fotbalový fanoušek si hned vybaví silnou stránku jihlavského špílmachra. „Přímé kopy a střely ze střední vzdálenosti, to bylo moje, usmívá se zkušený jihlavský záložník.