Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jakub Štáfek

Kdybych se nevěnoval herectví, myslím, že bych dělal fotbal

Většina lidí jej zná jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, málokdo však ví, že herec Jakub Štáfek se zároveň věnuje i fotbalu a v minulosti dokonce působil ve Spartě. A právě v letenském klubu se dočkal svého prvního gólu. „Jako šestiletý kluk, co se honí za míčem, který je pomalu větší než on, jsem tady dával gól a mám takový pocit, že jsem tu snad v tom utkání dětí dokonce vyhrál,“ vzpomíná.

Jakube, vy jste víc spjatý s hereckou kariérou, i když možná o vás někdo ví, že jste hráčem týmu Real TOP Praha. Mohl byste se charakterizovat jako fotbalista? Jak jste začal hrát fotbal, kdo vás na nábor přivedl a kde to bylo?

Bylo to v nějakém roce 1996, v těchto místech, na hlavním stadionu na Letné. Vzhledem k tomu, že můj táta i můj děda kopali, bylo jasné, že budu kopat taky. A jak jinak, než za ten srdeční klub. Přišel jsem sem na nábor, tady padl můj první gól a na základě toho mě vybrali. Nějakou dobu jsem pak ve Spartě působil.

Jak přesně ten nábor probíhal?

Byla tady spousta dětí. Vybavuji si, že jsem tady potkal kamaráda, se kterým jsem pak chodil na základní školu. Toho nevybrali, protože on moc talentu neměl a nebyl moc fotbalový typ. Každopádně tu bylo strašně moc dětí a rodičů, báječná atmosféra. Co si jako dítě pamatuji, jsou to jenom dobré vzpomínky.

S kým dalším jste se na náboru potkal nebo s kým si tu pak hrával?

Já jsem ročník 1990, takže jsem se tu potkal s mladým Sieglem. Pak si pamatuji, že tu byl ještě Kváča. A Kváča hraje doteď, Kváča je šikovnej.

Zmínil jste tady dědu. Chodil jste s ním na fotbal a vybavujete si nějaký zápas?

S dědou ne, s tátou. Pamatuji si, když tady byl Real Madrid se Zidanem. To mi bylo asi dvanáct let. Sionko dával góla a my jsme pořád dotahovali. Nakonec jsme prohráli o gól, tuším, že 2:3.

Sparťanský dres byl tím jediným, které jste ve své fotbalové kariéře oblékl?

Ne, nebyl. Měl jsem to docela pestré. Kopal jsem za Vršovice, pak jsem byl ve Viktorce Žižkov, ve Slavii, a končil jsem v týmu Junior Praha.

Vzpomněl byste si na svůj první gól, jestli to bylo právě na náboru nebo třeba na nějakém plácku?

Tak přesně, jak říkáte. První góly padly na nějakém tom plácku s tatínkem. Ale ten první oficiální, o kterém by se dalo říct, že něco znamenal, ten padl určitě tady. Jako šestiletý kluk, co se honí za míčem, který je pomalu větší než on, jsem tady dával gól a mám takový pocit, že jsem tu snad v tom utkání dětí dokonce vyhrál.

Je nějaký gól, který vám utkvěl v paměti? Gól, na který jste vysloveně pyšný?

Je jich dost. Chvíli popřemýšlím… My jsme chodili hrát malý fotbal, Hanspaulku. Tam jsem měl pár pěkných gólů z toho estetického hlediska. Nějaké nůžky tam dokonce proběhly. Teď z poslední doby bych zmínil exhibici Real TOP Praha ve Vacově, kam nás pozval Vojta Dyk. Tam jsem dával jedem z nejhezčích gólů, řekněme tak za posledních deset let. To bylo jak Lafata proti Jablonci.

Když nějaký ten gól vstřelíte, máte svůj oslavný rituál?

Trvalý rituál nemám. Jen specifickou oslavu s mým kamarádem, který chytá za Real TOP Praha – jmenuje se Jakub Štefek. Máme nacvičený signál, že během rohu na naší polovině čekám na půlce hřiště, a když chytí míč, tak mě halfvolejem vysílá do brejku. Pokud proměním, tak se sejdeme na půli, basketbalově vyskočíme a srazíme se hrudníkem. To je vše.

Známý jste spíš jako herec, zahrál jste si tedy v nějaké roli fotbalistu?

Nezahrál… Vlastně jednou ano. V Ulici, kterou točím už desátým rokem, jsme tam měli epizodu, kde já jako Matěj Jordán hraju fotbal. To bylo asi jedinkrát. Jinak bych se rád zasadil o to, abych toho fotbalistu hrál víc, protože si myslím, že mi to celkem jde (smích).

Dle šály jste zjevně oddaným fanouškem Sparty. Jak často hodíte na její zápasy nebo na fotbal obecně?

Záleží na tom, kolik mám času. Snažím se chodit co nejvíc. Hlavně na domácí zápasy, to jsem tady skoro pořád. Na venkovní zápasy nejezdím. Do Ďolíčku zajdu občas…Když tam hraje Sparta.

A jak to prožíváte, když Sparta vstřelí gól? Jste emocionální typ nebo zůstáváš v klidu?

Křičím. Hodně křičím.

A když se vrátíme k vašemu fotbalovému působení. Jaké pocity to ve vás vyvolává, když dáte gól?

Tak je to super. Každý, kdo někdy vstřelil gól, ať už na plácku, v žácích, v dorostu nebo v lize, tak ví, o čem to je. Je to velice příjemný pocit.

Jak moc doposud fotbal ovlivnil váš život?

Rozhodně mě ovlivnil. Vzhledem k naší profesi a ke stylu života, který vedeme, jsem rád za každou příležitost, kdy si můžu jít kopnout. Fotbal mě baví a nabíjí. Kdybych se nevěnoval tomu, čemu se věnuji, myslím, že bych dělal fotbal.

A kdybyste si mohl vybrat? Vaše aktuální profese nebo fotbalová hvězda na zdejším trávníku…

Všechno má něco. Myslím, že v momentě, kdy bych se věnoval jen té mičudě, tak bych toho třeba zase nepobral úplně tolik a neměl bych moc rozšířené obzory. Bylo by to pořád jen fotbal, fotbal, fotbal, což určitě není úplně dobře. Takhle to vidím z toho druhého pohledu. Jsem mladý, inteligentní, chytrý kluk, který ještě ke všemu umí hrát fotbal. Takže současný stav mi vyhovuje a baví mě…(smích).

Další příběhy

David Jarolím

Oslavu prvního bundesligového gólu mám zarámovanou

Zahrál si za Bayern Mnichov, stal se ikonou Hamburku, poznal atmosféru mistrovství světa i Evropy. Bývalý záložník David Jarolím může o fotbalových zážitcích vyprávět hodiny, i na první bundesligový gól si pamatuje velmi dobře. „Čekal jsem na něj asi třicet zápasů. Už jsem byl trochu nervózní a připomínali mi to i lidé okolo. Oslava byla bouřlivá, dokonce jsem sundal dres,“ usmívá se.