Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Tomáš Ujfaluši

Tomáš Ujfaluši: V roce 2004 jsme si zasloužili hrát finále

Důrazný obránce zažil jedno z nejslavnějších období české reprezentace. Na klubové scéně vystřídal Olomouc, Hamburk, Fiorentinu, Galatasaray a Spartu. Jak sám Tomáš Ujfaluši říká, fotbal mu dal svobodu a umožnil poznání.

V kolika letech jste začínal s fotbalem? Kde to bylo a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal ve čtyřech letech v Rýmařově. Přivedl mě k němu můj táta, který byl zároveň do třinácti let mým trenérem.

Vybavíte si nějaký gól z vašich začátků?

V Rýmařově jsem hrával jak za mladší, tak starší žáky. Tehdy jsem hrál v podstatě na všech pozicích, takže jsem těch gólů dával spoustu. Vím, že jsem byl tehdy schopný dát třeba tři nebo čtyři góly za zápas. Celou řadu jsem jich dal po rohovém kopu.

Kudy vedla vaše cesta až do první ligy?

Má cesta začínala v Rýmařově, následně jsem začal jezdit na nejrůznější krajské výběry a v sedmé třídě si mě vyhlédla Sigma Olomouc. Od osmé třídy jsem nastoupil na sportovní školu v Olomouci a začal hrát za Sigmu, za kterou jsem si také odbyl svou ligovou premiéru.

Vybavíte si svůj první ligový gól? Jak padl, jak jste ho slavil a proti komu to bylo?

Svůj první ligový gól jsem vstřelil v Opavě, za kterou hrál tehdy ještě Radim Kučera. Mám takový pocit, že právě on mě neuhlídal a já tak dal hlavou svůj první ligový gól.

Pamatujete si ještě nějaký svůj ligový gól v dresu Olomouce?

Popravdě si jich moc nepamatuju. Vím, že to většinou bylo hlavou po standardní situaci.

Nemrzí vás, že jste se Sigmou nedokázal získat žádnou trofej?

Asi nemrzí. Myslím, že jsem byl v té době spokojený, že můžu vůbec první ligu hrát, a že jsem mohl nastupovat za mládežnické reprezentační výběry. V té době jsme se se Sigmou dostali i do pohárové Evropy, kde jsme změřili síly s Marseille nebo Mallorcou.

V roce 2000 jste získal stříbro na ME do jednadvaceti let. Jaký to byl pocit reprezentovat svou zemi? A jak na tento šampionát vzpomínáte?

Reprezentovat Českou republiku byl vždycky krásný pocit. Na EURU U21 jsme měli velice silný tým. Ve finále na Tehelném poli jsme tehdy podlehli silné Itálii, za kterou hráli hráči jako Pirlo nebo Gattuso. I přes tuto porážku to byl však obrovský úspěch.

Jak vzpomínáte na svůj první reprezentační gól?

Ty góly byly v jednom zápase hned dva. Bylo to ještě proti bývalé Jugoslávii. Mám pocit, že jsem tehdy dal dva góly já, dva dal Milan Baroš a jeden vstřelil Honza Koller. Vstřelit svůj první gól za reprezentaci byl úžasný zážitek. To že se mi povedlo vstřelit ve stejném zápase i druhý bylo skvělé. Bohužel však u těchto dvou gólů také zůstalo, takže mám osmasedmdesát startů za reprezentaci a v nich dvě branky, které jsem dal v jediném zápase.

V roce 2004 jste ukořistili bronz z mistrovství Evropy. Jak na ten turnaj vzpomínáte?

Myslím si, že na tento turnaj budou lidé vzpomínat ještě dlouho. A i my, kteří jsme se šampionátu zúčastnili, na něj budeme vzpomínat do konce svých životů. Ještě teď mám husí kůži, když si na toto mistrovství vzpomenu, bylo to tehdy opravdu úžasné. Až na poslední zápas s Řeckem jsme celý šampionát zvládli výborně, hráli jsme krásný fotbal, který bavil fanoušky a myslím si, že jsme si zasloužili přes Řeky přejít a zahrát si finále proti Portugalsku.

O dva roky později jste se zúčastnil i MS v Německu, jaké máte vzpomínky na tuto akci?

Na tento šampionát nevzpomínám rád. První zápas jsme celkem v poklidu vyhráli, nicméně potom přišel zápas s Ghanou, ve kterém jsem bohužel dostal červenou kartu a oslabil tak tým. Velice jsem se těšil na rozhodující zápas s Itálií, který se hrál navíc v Hamburku, bohužel jsem však kvůli červené kartě z předchozího zápasu nemohl nastoupit. Zápas jsme prohráli a výsledek našeho působení na šampionátu tak zůstal po vyřazení ve skupině daleko za očekáváním.

Vaším posledním turnajem za reprezentaci bylo EURO 2008, jak vzpomínáte na něj?

Myslím, že jsme tehdy neodehráli špatné mistrovství. Bohužel nám ale nevyšel jeden zápas s Tureckem, ve kterém jsme ztratili dvoubrankové vedení a nešťastně jsme prohráli. Vyřazení nás mrzelo, protože jsme doopravdy nehráli špatně a cítili jsme, že bychom se v turnaji mohli dostat daleko. Jak ale víme, fotbal je o chybách, které se nám v zápase s Tureckem nevyhnuly a my tak bohužel z mistrovství vypadli.

V Copa del Rey jste vstřelil gól Barceloně. Jaký to byl pocit vsítit gól takovému gigantovi?

Opět to byla jako tradičně branka hlavou po rohovém kopu. Mám pocit, že jsem tehdy snižoval na 2:1. Moje branka nám však nepomohla a my jsme z poháru vypadli. Stoprocentně jsem to tehdy nějak neprožíval, je úplně jedno jestli dáte branku Realu nebo Barceloně, když potom prohrajete. Samozřejmě s odstupem času si toho teď vážím a je fajn, že se s kamarády na pivu můžu pochlubit tím, že jsem vstřelil gól Barceloně.

Zahrál jste si také Bundesligu za Hamburk a v roce 2003 se vám podařilo vyhrát Německý ligový pohár. Jak na tuto soutěž a Hamburk vzpomínáte?

Vzpomínám na to moc rád, bylo to první zahraniční angažmá. Tehdy mě chtěl přivést přímo trenér Hamburku, Frank Pagelsdorf. V Hamburku jsem měl možnost hrát proti skvělým hráčům, jako byli například Élber, Hässler nebo Effenberg. Léta v Hamburku pro mě byli opravdu krásná, což bylo ještě umocněno tím, že se mnou v týmu hráli Marek Heinz a Milan Fukal.

Vzpomenete si na nějaký gól, který jste v Hamburku dal?

Pamatuji si, že jsem dával gól hlavou v zápase s Brémami. Myslím, že jsem za své angažmá v Hamburku vstřelil celkově tři nebo čtyři branky.

Poté jste přestoupil do Toskánska, do Fiorentiny. Jak se vlastně upekl tento přestup a jak na toto působení vzpomínáte?

Ten přestup se upekl relativně rychle. Fiorentina tehdy po problémech, které měla, postoupila zpátky do nejvyšší soutěže. Spoustu lidí tehdy říkalo, že jde o riskantní přestup, protože se nevědělo, jak na tom Fiorentina po návratu do Serie A bude, ale alespoň podle jmen byl tehdy tým Fiorentiny velice silný. Hrával jsem s Chiellinim, kterým nyní hraje za Juventus a spoustou dalších skvělých hráčů. Nicméně i přesto jsme se v první sezóně zachránili až v posledním kole na domácím stadionu proti Brescii. Ten začátek v Itálii byl krásný, ale velmi těžký. Vždycky jsem si přál v Itálii hrát, takže jsem šťastný, že jsem si mohl toto angažmá vyzkoušet. Navíc jsem se tam naučil spoustu taktických věcí, které jsou pro obránce velice důležité, a které se mi v mé pozdější kariéře hodily. Život v Itálii byl báječný - skvělé jídlo, krásné ženy - co víc si přát. Myslím, že mé angažmá ve Fiorentině bylo velice vydařené.

Vzpomenete si na nějaké branky za Fiorentinu?

Tak jako všude, těch branek nebylo moc. Dvakrát jsem v pohárovém utkání kopal penaltu, naštěstí jsem obě proměnil. Potom si pamatuji ještě jeden gól, který byl takový zvláštní. Hráli jsme na půdě Ascoli a já dal branku hlavou už v první minutě. Chtěl jsem si ji užít společně s diváky, ale v tu chvíli jsem si neuvědomil, že diváci neměli na tento zápas přístup. Pěkný gól jsem dal také AS Řím, kdy jsem se po signálu výjimečně trefil nohou.

V roce 2008 jste přestoupil do Atlética Madrid, tak jaké jsou vzpomínky na angažmá na Pyrenejském poloostrově?

Vzpomínky na Atlético jsou krásné. Tradiční klub, nádherné město, navíc jsem tam za tři roky svého působení získal Evropský pohár a Superpohár, což mé pozitivní vzpomínky ještě umocňuje. Bylo to tehdy těžké rozhodování, protože jsem měl před přestupem do Atlética nabídku také z Liverpoolu, kde v té době působil trenér Benítez. Nicméně po čtyřech letech ve Florencii jsem byl už zvyklý na teplé počasí, dobré jídlo a takový jižanský životní styl. I proto jsem tehdy zvolil Madrid. Nelituji toho, ale kdybych měl znovu možnost volby, asi bych si tentokrát vybral Liverpool. V Atléticu jsem však byl velice spokojený. Měl jsem možnost si zahrát s takovými hráči jako Forlán, Agüero, Godín, Diego Costa, Luis Felipe a mnoho dalších. Spoustu z nich v Atléticu působí dodnes.

Dále jste si zahrál v roce 2010 finále Evropské ligy. Jak moc náročný zápas to byl?

Už jenom dostat se do finále bylo obrovsky náročné. Museli jsme přejít přes takové týmy jako Valencia nebo Galatasaray. V některých okamžicích jsme měli i velké štěstí. To ale k úspěchu patří. Samotné finále bylo velice specifické. Hráli jsme proti Fulhamu, který v lize nikdy nebyl top týmem. Zrovna ten rok se jim ale povedl, cestou do finále porazili celou řadu silných soupeřů a i ve finálovém zápase nás trápili. Vítězný gól jsme tehdy vstřelili až v prodloužení. Pro mě bylo vítězství ve finále o to sladší, že se hrálo na stadionu v Hamburku, kde jsem předtím působil.

Tehdy jste s Atléticem vyhráli i Superpohár. V čem tkvěla tehdejší síla Atlética?

Myslím si, že jsme tehdy měli velmi silný útok, který hodně podporovali krajní obránci, ať to byl Luis Felipe nebo Juanfran. My obránci jsme hráli velmi vysoko a za zápas jsme mnohdy naběhali i více kilometrů než záložníci. Celkově jsme byli opravdu velice ofenzivně laděni, takže jsme věděli, že v podstatě v každém zápase vstřelíme branku, potom už záleželo jenom na nás, na obráncích, jestli nějakou branku také inkasujeme nebo nikoliv.

Po angažmá ve Španělsku jste přestoupil do tureckého Galatasaraye. Trvalo vám dlouho, než jste se na tureckou ligu adaptoval?

Tím, že v Galatasaray působil také Milan Baroš, byla aklimatizace velmi rychlá. To, že hrál Turecku Milan, byl vlastně i jeden z důvodů, proč jsem tam odešel. První rok jsme společně vyhráli titul a udělali jsme i historicky nejlepší výsledek v počtu obdržených gólů. Jedinou kaňkou mého působení v Turecku bylo zranění, které jsem tam ve své druhé sezóně prodělal, a které se se mnou táhlo až do konce mé kariéry.

Podle dostupných statistik jste měl v Galatasarayi vstřelit jednu branku, jak na ní vzpomínáte?

Bylo to proti Sivassporu, který byl v domácím prostředí velmi nepříjemným soupeřem. Opět to bylo po rohovém kopu, tentokrát to však nebylo hlavou, nýbrž nohou. Gólmanovi moje střela skočila před rukama a skončila v síti.

Z Turecka následoval přesun na pražskou Letnou, kde jste ale kvůli zdravotním komplikacím odehrál pouze několik utkání. Jak to bylo s koncem vaší profesionální kariéry?

Za Spartu jsem odehrál pouze asi tři utkání, nicméně také na své působení ve Spartě si vzpomínám dobře. Po konci v Turecku jsem si chtěl ještě zahrát a Sparta byla tehdy jediná, která mi dala možnost, s tím, že pokud by mi to už nešlo, tak se rozejdeme. Tak to také dopadlo. Měl jsem ale možnost být v kabině, mluvit s mladými nadějnými hráči, kterými tehdy byli Láďa Krejčí nebo Kuba Brabec. Můj zdravotní stav už však nebyl stoprocentní a proto jsem byl nucen svou kariéru ukončit.

Které klubové angažmá považujete za to nejzdařilejší?

Nejzdařilejší bylo asi mé působení v Atléticu Madrid. Hrával jsem tam svůj nejlepší fotbal, jako tým jsme vyhráli několik cenných trofejí. Nicméně i mé působení v Galatasarayi považuji za velice zdařilé. A to i přes to, že jsem tam působil pouze rok a půl. V Turecku jsme vyhráli titul, což bylo skvělé.

Nastoupil jste, ať už jako soupeř či spoluhráč se spoustou slavných hráčů. Na kterého nejvíce vzpomínáte, ať už z hlediska jeho kvality nebo lidských vlastností?

Nejraději asi vzpomínám na ty velké hráče, ať už to byl Barbarez v Hamburku nebo Luca Toni ve Fiorentině. V Atléticu potom samozřejmě Agüero, Forlán a mnoho dalších. Těch protihráčů byla také celé řada - Ibrahimović, Kaká, Ševčenko. Měl jsem možnost si zahrát také proti Figovi. Nejtěžší na ubránění potom byli Messi s Cristianem Ronaldem.

Na kterém stadionu se vám hrálo nejlépe?

Přiznám se, že velice dobře se mi hrálo na stadionu Vicente Calderón, tedy bývalém domácím stadionu Atlética Madrid. I stadion ve Florencii je i přes své stáří velmi příjemný, atmosféra tam byla vždy úžasná. A v neposlední řadě řeknu Istanbul, protože fanoušci Galatasaraye byli opravdu úžasní.

A co stadion, na kterém se vám naopak nehrálo dobře?

Nejhůře se mi hrálo asi v Barceloně na Camp Nou. Je to opravdu rozlehlý stadion a navíc je tam Barcelona velice silná.

Aktuálně jste patronem reprezentace U20. Jak to vidíte s budoucností naší reprezentace?

To se uvidí (směje se). Já si myslím, že jsme vždycky měli velice nadějné mladé fotbalisty. Otázkou je, jestli mají mladí hráči dobře nastavenou hlavu, jestli je dobře, že odcházejí do zahraničí v tak nízkém věku. Já osobně se přikláním k možnosti zůstat v České republice, posbírat zkušenosti v domácí soutěži a teprve až potom odcházet do zahraničí. Samozřejmě je to individuální, jsou hráči, kteří se dokáží prosadit v zahraničí i v nízkém věku.

Který svůj gól považujete za nejkrásnější a který za nejdůležitější?

V současné době nastupuji za Sokol Nová Ves, kde dávám opravdu celou řadu pěkných gólů. Ale ne, pokud bych měl říct pouze jeden nejhezčí, řeknu asi ten proti Barceloně. Ale i gól proti AS Řím byl velice pěkný. Tím nejdůležitějším byl potom gól ve Španělském poháru, kde jsme z prvního zápasu dotahovali manko 3:0. Já jsem ve druhém vzájemném zápase vstřelil gól na 2:0, po kterém jsme začali věřit, že dvojzápas zvládneme ještě otočit, což se povedlo a my se tak dostali do finále. To jsme pak ale bohužel prohráli se Sevillou.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost z týmové práce. Gól je pomyslnou třešničkou za prací, kterou odvádí celý tým.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamenal a stále znamená v podstatě celý život. Měl jsem štěstí, že jsem se podíval do různých zemí a hrál v různých týmech. Fotbal pro mě znamenal svobodu, mít možnost cestovat, poznávat kulturu.

Další příběhy

David Jarolím

Oslavu prvního bundesligového gólu mám zarámovanou

Zahrál si za Bayern Mnichov, stal se ikonou Hamburku, poznal atmosféru mistrovství světa i Evropy. Bývalý záložník David Jarolím může o fotbalových zážitcích vyprávět hodiny, i na první bundesligový gól si pamatuje velmi dobře. „Čekal jsem na něj asi třicet zápasů. Už jsem byl trochu nervózní a připomínali mi to i lidé okolo. Oslava byla bouřlivá, dokonce jsem sundal dres,“ usmívá se.