Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Radim Kučera

Radim Kučera: Byl jsem obráncem, který chtěl dávat góly

Současný kouč druholigové Jihlavy a asistent trenéra české reprezentace do 20 let vypráví o své bohaté kariéře spojené nejen s olomouckou Sigmou.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem hrát za Modrou Hvězdu Vigantice v 5 letech a přivedl mě k němu můj otec, který mě i trénoval. Byla tam škvára, měli jsme jeden balon a většinou jsme hráli jen fotbal, nebyly to náročné tréninky, spíš to bylo zábavnou formou.

Vybavíte si nějaký gól nebo historku z vašich fotbalových začátků?

Určitě si vzpomínám, že jsem nějaké góly dal, ale většinou jsem byl pokáraný otcem, ten byl vždy nespokojený. Pamatuji si první gól za muže ve Viganticích, v mládežnických kategoriích padalo hodně gólů, já jsem většinou začínal v obraně, a pokud nám teklo do bot, přesouval jsem se do útoku.

Svou prvoligovou kariéru jste zahájil v opavě, kudy vedla vaše cesta k prvnímu

Ligovému startu?

Celou dobu jsem působil ve Viganticích, když jsem šel na vojnu, hrál jsem rok za Duklu Hranice a do Vigantic jsem se vrátil už jenom na dva zápasy. Potom jsem se přesunul do Frýdku Místku, pak už jsem se posouval přes Opavu, Olomouc až do Německa. Určitě to pro mě byla dobrá škola, že už v 15 letech jsem hrál krajský přebor za muže, měl jsem tehdy asi 60kg a začátky byly perné, soutěž byla kvalitní a důrazná, dobře jsem se mezi muži otrkal.

Vybavíte si svůj první ligový gól?

Moc krásná vzpomínka, hráli jsme proti Chebu, celý zápas se nám povedl, hned z první akce jsme dali gól a já zvyšoval na 3:0, tenkrát byla na Kaučuku skvělá atmosféra.

Po angažmá v opavě jste zakotvil v olomouci, kde jste se vypracoval v oporu

Mužstva a stal se kapitánem, jak vzpomínáte na toto období vaší fotbalové kariéry?

Měl jsem tu výhodu, že jsem byl universální hráč a za dvouleté období v Olomouci jsem hrál bez zranění a bez karet. To mi určitě pomohlo k tomu, že jsem byl stabilním členem kádru. Díky stabilitě a zkušenostem jsem dostal kapitánskou pásku, což byla pro mě čest a dodávalo mi to určitou sebedůvěru. Byla to i určitá meta v mé kariéře a snažil jsem se k tomu přistupovat zodpovědně.

S olomoucí jste odehrál také několik zápasů v evropských pohárech, například

Dvojutkání s olympique marseille, jak na tyto zápasy vzpomínáte?

Určitě v dobrém, tenkrát jsme je doma hodně potrápili. V té době na hřišti hodně řádil Marek Heinz, ale jako celý tým jsme působili dobře. V odvetě jsme sice prohráli 4:0, ale první dvě šance jsme měli my, kdybychom jednu z nich proměnili, možná by to bylo zajímavější.

Po několika letech v olomouckém dresu jste se dočkal angažmá v bundesligovém

Bielefeldu, jak se tento přestup rodil a jak vzpomínáte na čas strávený v německu?

Byl jsem v Olomouci 7 let a byl jsem oporou týmu, proto bylo těžké, aby mě klub uvolnil. Snil jsem o takovém angažmá, nakonec se to povedlo a jsem za to moc rád. Asi v dnešní době bych se v 31 letech už nedostal do Bundesligy. I tehdy to byla rarita, nakonec jsem tam hrál pět let. Velmi rád na ty roky vzpomínám, měli jsme kvalitní družstvo, zázemí, trenéry a myslím, že i rodina byla spokojená.

Vzpomenete si na svůj první ligový gól v zahraničním angažmá?

Byl to domácí zápas proti Aachenu, míč se dostal za obranu a z otočky jsem to prostřelil. Ta sezona pro mě byla klíčová, tehdy jsem jako defenzivní záložník nastřílel šest gólů a i to mi pomohlo k prodloužení smlouvy o další roky.

Po roce stráveném v druhé německé bundeslize jste se vrátil zpátky do olomouce, ve

Které jste působil v sezónách 2010/2011 a 2011/2012. Kariéru profesionálního hráče

Jste ukončil ziskem domácího poháru, jak na tyto vaše dvě poslední sezóny

Vzpomínáte?

Rád na to vzpomínám, první sezona byla úspěšná, dostali jsme se do finále poháru, které se hrálo v Jihlavě, kde teď působím. V předposledním roce jsem si zlomil lýtkovou kost a uvažoval jsem, že skončím o pár měsíců dřív, tělo bolelo a už jsem to kousal daleko hůř. V poslední sezoně jsme honili body a zachraňovali jsme klub v nejvyšší soutěži, to se nám povedlo a vyhráli jsme pohár. V té době jsem uvažoval, že ukončím kariéru už v zimě, ale přišel trenér Uličný, se kterým jsem měl dobré vztahy, a dá se říct, že mě přemluvil. Jsem za to rád, ještě jsem si užil další krásné chvíle.

Který okamžik své hráčské kariéry považujete za ten nejcennější?

Vážím se každého zápasu a možnosti trénovat v prvoligovém mužstvu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát Bundesligu. Když jsem šel na vojnu, myslel jsem, že se budu zase vracet zpět do Vigantic a nakonec jsem se tam vrátil až v 38 letech. V tomhle to bylo něco neuvěřitelného.

Po ukončení hráčské kariéry jste se vrhl na tu trenérskou, věděl jste už dříve, že se

Stanete trenérem?

Měl jsem to částečně v hlavě, než jsem odešel do Německa, udělal jsem si ještě A licenci a byl jsem zapojován do individuálních tréninků mládeže. Potom v Německu jsem sledoval tréninky a zapisoval si různé věci. Po návratu jsem věděl, že když za pár let skončím s fotbalem, nemůžu být jen doma a začal jsem pracovat u „A“ mužstva v Olomouci jako asistent a zároveň jsem si udělal Profi licenci.

Co vás na trenérské práci nejvíce baví?

Že s hráči můžu komunikovat, radit, vysvětlovat a pomoct jim. I jako kapitán jsem uměl dobře komunikovat se spoluhráči. Hlavně mám radost, když vidím, jak mužstvo dokáže přenést věci z tréninku na hřiště.

Vyzkoušel jste si trenérská angažmá ve znojmě nebo v baníku ostrava, máte nějaký

Trenérský sen?

Já bych to chtěl dotáhnout strašně daleko, ale trenérská práce je těžká. Těch úspěchů je všeobecně málo a neúspěchů víc a radujete se z každého vítězství. Budu velmi rád, když se zase dostanu do první ligy. Cíle mám v hlavě, ale nebudu je říkat, momentálně chci, aby moje družstvo hrálo dobře a aby z toho těžili do budoucna.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená prakticky všechno, věnoval jsem mu celý život, dal mi rozvoj, naučil jsem se díky němu cizí jazyk a mohl jsem cestovat s rodinou.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost, vždy jsem za ním zarputile šel a radoval se z něj.

Další příběhy

Tomáš Čížek

Můj první gól? To byla velká radost a euforie

Málokdo z českých fotbalistů zažil tak pestré ruské dobrodružství jako Tomáš Čížek. Vždyť nastupoval za Kazaň, FK Moskva, Vladikavkaz a Novosibirsk. Velmi dobře si ale pamatuje i na dávný debut za Jablonec. „Vyhráli jsme doma 8:0 nad Hradcem a já si zlomil zanártní kůstku, na to se nedá zapomenout,“ usmívá se 38letý záložník. „Mým nejsilnějším fotbalovým zážitkem byl určitě ve Spartě zápas Ligy mistrů na Realu Madrid.“

Vlastimil Petržela

Když vstřelíme gól, mívám obrovskou radost

Proslavil se jako trenér Zenitu Petrohrad, nyní velí ostravskému Baníku na cestě za návratem do první ligy. Vlastimil Petržela ovšem býval i skvělým útočníkem, který si zahrál i na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. „Dostat se tam, to bylo něco. Dal jsem i regulérní gól proti Kuvajtu, ale rozhodčí to posoudili jako faul nebo ofsajd. Nevím, ale Kuvajťan mě při tom kopl do hlavy,“ říká Petržela k neslavné remíze 1:1.