Jméno Necid je díky útočníkovi pražské Slavie ve fotbale známé jméno. Už málokdo ale ví, že do míče umí skvěle kopat také jeho sličná sestra Simona, která stejně jako on obléká dres Slavie. Tedy s tou výjimkou, že zatímco Tomáš má za úkol góly střílet, ona jim má zabraňovat.

V kolika letech jste začínala s fotbalem? Kde a kdy to bylo?

Začátky s fotbalem mám dva, takové netypické. Nejdříve jsem začínala s fotbalem v sedmi letech. To jsem začala hrát s klukama v FC Královské Vinohrady. Tam jsem působila zhruba jednu sezonu, ale pak se ten tým rozpadl a já chtěla odejít na Motorlet. Nevzali mě však kvůli tomu, že jsem holka, což mě v těch sedmi letech pekelně naštvalo a už jsem nechtěla jít do žádného jiného klučičího týmu. Začala jsem tedy dělat různé jiné sporty – tenis, ping pong, atletiku.. Až jsem se dostala k házené. U té jsem zůstala sedm let. Hrála jsem za Slavii, kde jsem se pak shodou okolností dozvěděla, že vedle je i ženský fotbal Slavie. To byl pro mě impulz znovu se přihlásit na fotbal. Takže ve čtrnácti letech jsem začala opět působit v ženském fotbale.

Kdo vás k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl asi můj starší brácha. Když jsem se narodila, tak on už tou dobou hrál za Stodůlky. Pak jsem vlastně i celé mládí trávila vedle fotbalového hřiště a nebo jsem hrála fotbal s klukama venku za barákem. Dá se tedy říci, že fotbal hraji celý život. Ale oficiálně až od těch čtrnácti let.

Fotbaloví fanoušci určitě znají vašeho bratra Tomáše Necida. Chtěli mít rodiče fotbalistku i z vás?

No, mamka chtěla mít původně dva kluky, takže možná jsem ji splnila takové tajné přání, že ze mě má taky „kluka“, když hraji fotbal (smích). Ale pak jim to asi bylo jedno. Hlavně chtěli, aby mě to bavilo a abych u toho zůstala co nejdéle.

Navštěvovali vaši rodiče spíše zápasy bratra nebo podporovali oba stejně?

Když jsem byla menší, tak jsme jezdili celá rodina na Tomáše. Později už se to muselo rozdělit, takže mamka měla na starost většinou mě a když stíhala bráchu tak i jeho, a táta chodil většinou jen na zápasy Tomáše.

Zmínila jste, že jste ze začátku hrála proti klukům. Jaké to pro vás tehdy bylo?

Já jsem v těch sedmi letech byla spíše taky jako kluk. Jediné co mě od nich tehdy odlišovalo byly dlouhé vlasy (smích). Ale jinak jsem byla prakticky pořád mezi klukama. Jak venku se staršíma, tak i ve škole s podobně starýma. Brala jako přirozenou věc, že jsem mezi nimi. Holky většinou moc sportovat nechtěly a už vůbec nechtěly hrát fotbal (smích). Takže moje dětství bylo jenom mezi klukama.

Jak vám tehdy šlo střílení gólů? Vzpomenete si na ten úplně první?

Střílení gólů, si myslím, že mi šlo líp než teď (smích). Bohužel, je to tak. Úplně první gól za kluky si nepamatuji, ale ve Slavii, ve starších žákyních, jsme měli první mistrovský zápas proti Mělníku a to jsem dala dokonce dva góly. Vyhráli jsme tři nula a ten můj první gól padl z přímého kopu. Postavila jsem si míč kousek za vápnem a nějakou shodou náhod to spadlo do brány (smích). Od té doby už snad přímáky nekopu, ale alespoň ten jeden se mi povedl.

Jak jste ho tenkrát oslavila?

Hrály jsme na umělce, ale já měla takovou radost, že jsem se rozeběhla a jak jsem znala z televize ty oslavy gólů, tak jsem se sklouzla po břiše. No, nebyl úplně ideální nápad, na té umělé trávě. Ale byla to velká radost. Jak moje, tak i celého týmu.

Od čtrnácti let tedy hrajete fotbal pouze mezi ženami. Jak vlastně ženský fotbal vnímáte? Pociťujete v něm progres v posledních letech?

Ženský fotbal teď roste velkou rychlostí. Je to hodně vidět u mládeže, kde hraje čím dál více holek. U veřejnosti se zase mění ten názor, že je fotbal čistě mužský sport. Rodiče kolikrát vidí, že do něj mohou klidně přihlásit svou holčičku. Takže já ten progres vnímám hlavně v tom, že se buduje větší základna holek a celkově i ty podmínky se v České republice zvedly. Jsou v tom větší peníze a je to lepší než to bylo.

Víme o vás, že umíte zahrát v útoku i v obraně. Kde se na hřišti cítíte nejlépe?

Začínala jsem v útoku. Pak jsem se na dvě, tři sezony usídlila v obraně a teď už hraju střed zálohy, takže už je mi to víceméně jedno, na kterém postu jsem. Ale samozřejmě mě pořád baví dávat ty góly, od toho jsem neupustila. V obraně jsem navíc získala mnoho zkušeností z opačného pohledu, což teď můžu zase využít při hře dopředu. Vlastně i díky hře v obranné linii jsem se ve Slavii usídlila v základní sestavě, což mi otevřelo dveře i do reprezentace, kde jsem působila poměrně pravidelně. Jinak mě to baví všude, hlavně že hraju. To je asi základ (úsměv).

Co váš první ligový gól? Vzpomenete si na něj?

Co si tak vzpomínám, tak padl v mé premiéře za A-tým ve Slavii. Bylo to na hřišti Hradce. Ze strany mi šel centrovaný balón a já jsem, dokonce levou nohou, trefila z voleje míč do sítě. To byla velká sláva (smích).

Na svém kontě máte i devatenáct zápasů za reprezentaci. Co pro vás znamená reprezentovat svou zemi?

Reprezentovat, to je podle mě sen každého, kdo hraje fotbal nebo i jiný sport. Je to pro mě velká čest, nastoupit za reprezentační tým, mít tu možnost reprezentovat zemi. Celkově ta atmosféra zápasů je nepopsatelná.

Vzpomenete si i na své reprezentační trefy? Po jakých situacích padly?

Ono jich moc nebylo, ale já většinou dávám góly hlavičkou a tady právě šlo o nějakou standardní situaci, po které jsem se trefila hlavou.

Který svůj gól považujete za nejhezčí? Kdy a jak padl?

Nejhezčí asi úplně nemám, mně přijdou všechny góly hezké. Pokud bych měla vybrat nejdůležitější branku, tak to bylo se Slavií v Lize mistrů doma v Edenu proti Zvezdě. Vyhrály jsme 2:1 a já vstřelila právě po rohovém kopu hlavičkou náš druhý gól. Ten byl v konečném výsledku dokonce postupový, takže jsem za něj moc ráda.

Váš nejhezčí fotbalový zážitek?

Každý zápas v Lize mistrů. To přijde o mnoho více fanoušků a atmosféra je hned lepší. Jinak pro mě asi největší zážitek bylo zahrát si v Edenu. To byl vždy můj sen, zahrát si na stejném stadionu jako mužský A-tým Slavie. To se mi splnilo a jsem za to vděčná.

Chodí vás na tyto zápasy do Edenu povzbuzovat i bratr?

Když má brácha čas, tak přijde a podívá se. Většinou tam je někde schovaný, ale fandí. Tajně fandí (smích).

Jaký je váš současný fotbalový cíl?

Můj současný fotbalový cíl se malinko liší od mojí fotbalové kariéry. Dala jsem se na trénování a chtěla bych vybudovat dívčí tým na ABC Braník. A zatím se to daří! Máme založené žákyně, přípravku a postupně bych to chtěla rozvést i na další kategorie - od těch nejmenších až po ženy.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená nepopsatelnou radost. To je důvod proč hraji fotbal. Dávat góly mě baví a asi vždy bavit bude. Je to nepopsatelný zážitek a taková úleva, že jsem splnila úkol, se kterým jsem šla do zápasu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená způsob mého života. Neumím si představit, že bych byla bez něj.