Zažil bláznivé fanoušky v Drážďanech, zahrál si francouzskou ligu za Toulouse. Ale nejkrásnější a nejdůležitější gól vstřelil útočník Pavel Fořt na Žižkově v dresu Slavie. „Protože jsem udělal takovou stahovačku na gólmana, byl to můj druhý gól v zápase a oba rozhodly o titulu,“ spokojeně se ohlíží za kariérou, kterou zdobí i tituly s Plzní a Slovanem Bratislava.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal nedaleko Plzně v Heřmanově huti a přivedli mě k němu asi nejspíš kamarádi. Člověk běhal po vesnici a najednou všichni odešli na trénink. A já vždycky říkal: kam jdete?

Do jakých pozic vás v mládí stavěli?

Ve své generaci jsem byl jeden z největších hráčů, takže jsem klasicky začínal na stoperovi. Ale i ze stopera jsem dával góly, takže jsem se postupně posouval.

Máte z té doby nějakou zajímavou příhodu?

Pamatuji si, že jednou, když jsme hráli právě v Heřmanově huti, jsem dal jako stoper osm gólů. Bylo to tím, že gólman byl malý a já jsem měl nákop, takže jsem střílel z dálky a prostě mu to tam padalo pod břevno. (smích)

Jak probíhala vaše cesta až do ligy?

Měl jsem štěstí, že do Heřmanovy huti tenkrát přišel trenér Žaloudek, který vychoval spoustu mladých, nadějných fotbalistů včetně Pavla Nedvěda. Začal pracovat ve sklárně a trénoval nás v žácích. Když jsem se pak vrátil zpátky do Plzně asi ve 13 letech, zavolal mi, jestli bych to nechtěl zkusit. Dva měsíce letních prázdnin jsem trénoval s ním a pak jsem začal se svým týmem v žákovské lize. Podařilo se a trenéři chtěli, abych zůstal.

Jak vzpomínáte na svůj první zápas v lize?

Když jsem hrál ve Viktorce za ligový dorost, Plzeň na tom nebyla moc dobře, hrála o sestup. Trenér Koubek mě tenkrát povolal, jestli bych nešel na lavičku. Byl jsem šťastný, nastoupil jsem proti Olomouci. Hrál jsem proti Radimu Kučerovi, se kterým jsem se pak setkal i v cizině.

A jak si vybavujete svůj první ligový gól?

První ligový gól jsem dal za Slavii proti Zlínu. Byl jsem šťastný, že jsem ho dal. Když si na to vzpomenu, byl to vlastně i můj první ligový start v základní sestavě. Myslím, že to bylo ve třetím kole, takže jsem fanoušky brzy uspokojil.

Vzpomenete si na své premiérové góly v jednotlivých zahraničních angažmá?

Když jsem přišel do Toulouse, nastupoval jsem sporadicky. Týmu se po mém příchodu začalo dařit, hrálo se na jednoho útočníka a tam byl švédský reprezentant Johan Elmander, takže to bylo těžší se prosadit. V lize jsem gól nedal, což mě dodnes mrzí, ale nedá se nic dělat. Pak jsem hostoval v Belgii v Bruselu, kde jsem nějakého góla dal, ale abych řekl pravdu, moc si to nepamatuju. Brusel mi trošku vypadl z paměti.

Co se týká Bielefeldu v Německu, taky jsem tam dal pár gólů. Myslím, že hned ve druhém nebo třetím kole jsme hráli venku a už jsem slýchaval, že hrajeme třetí kolo a já nedávám góly. Pak jsem asi během tří minut dal dva góly a otočil jsem na 2:1. To byl zlom v cizině, od té doby se mi v Bielefeldu dařilo. A Drážďany? Můj první gól jsem dal asi ve druhém kole doma, v 90. minutě jsem vyrovnával na 1:1. Bylo to něco nepopsatelného, protože fanoušci jsou blázni, jsou super a ten gól mi asi nejvíc zůstane v paměti.

Který z gólů pro vás byl nejkrásnější nebo nejdůležitější?

Nejdůležitější jsem vstřelil asi za Slavii na Žižkově, kde jsem dal dva góly, které rozhodly o titulu. Ten druhý byl nejdůležitější i nejkrásnější, protože jsem udělal takovou stahovačku na gólmana.

Jakého úspěchu si v kariéře nejvíce ceníte?

Určitě titulu. Vyhrál jsem ho v Plzni, se Slavií, i na Slovensku. A i když jsem se tam neprosadil, tak si cením toho, čeho jsme dosáhli v Toulouse - když jsem přišel, byli jsme třináctí a skončili jsme třetí. A to je ve francouzské lize dobré.

Teď už jste koučem. Jak probíhal váš přerod v trénera?

Jsem asistentem Pavla Horvátha u juniorky. Působil jsem v menším klubu SK Petřín u dorostu a panu Schveinertovi z Plzně, který teď trénuje s námi, odešel asistent. Kamarád, který je v Plzni u sedmnáctek, se se mnou bavil o trénování. Říkal jsem mu, že mě to baví a jeho napadlo, jestli bych nechtěl dělat v Plzni asistenta. Všechno se odsouhlasilo, takže jsem přišel a dělám si licence. Uvidíme, kam bude trenérská kariéra pokračovat.

Jak prožíváte góly z pozice kouče? Vnímáte je jinak než jako hráč?

Když dají kluci gól, jsem šťastný, ale člověk už myslí úplně na něco jiného. Určitě je to z pozice hráče příjemnější.

Jak se odlišuje trénování v zahraničí od toho v Česku?

Vždycky klukům říkám, že co se týká metod, je to stejné. Samozřejmě člověk se musí pořád učit, neustále přibývají novinky, ale jinak je nejzásadnější asi nasazení v tréninku. Když ho člověk nemá maximální, pak se mu to vrátí na hřišti. A v tom je největší rozdíl mezi cizinou a Českem. V zahraničí se jde až za hranice normálu.

Co pro vás znamená gól?

Pro mě je to neskutenčá euforie, něco krásného, nepopsatelného. Důvod, kvůli kterému jsem fotbal hrál a pořád hraju. Z pohledu útočníka je to vlastně i moje práce. Za každý gól, který dám - i třeba v přáteláku -, jsem hrozně šťastný.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě odmalička znamenal život, nic jiného vlastně neznám - jen hřiště a stadiony. Už mám rodinu, která je přednější, ale fotbal je úžasná, kolektivní hra. Kamarádi, kabina, to je něco nepopsatelného.