Bývalý gólman Daniel Zítka zavzpomínal na své angažmá v Česku i v belgickém Anderlechtu. V evropských soutěžích s ním čelil řadě velkoklubů a třeba Brazilec Kaká mu ve dvou utkáních nasázel čtyři branky. „Ale vždycky jsem sledoval spíš gólmany, inspirovali mě Oliver Kahn či Santiago Cañizares,“ prozradil Zítka.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
S fotbalem jsem začínal v devíti letech v Havířově, kdy jsme se s kamarády ze sídliště domluvili, že se přihlásíme do místního fotbalového klubu. O prázdninách jsme začali poprvé chodit na tréninky a hrát zápasy. V Havířově jsem působil až do mužů.

Byl jste už zpočátku své kariéry brankářem?
První rok jsem ještě hrál v poli, ale následující rok už jsem chytal. Na letní přípravu totiž nepřišli brankáři a mě jako nejvyššího z hráčů automaticky přesunuli do brány. Tak jsem tam už zůstal.

Stihl jste za tu krátkou dobu v poli vstřelit nějaký gól?
Z toho prvního roku si na žádný nevzpomenu. Ale vybavím si, že ještě ve čtrnácti letech mě párkrát trenér postavil do pole a jednu branku jsem vsítil. Bylo to na škváře, ani nevím proti komu, levačkou jsem to poslal na bránu a byl z toho gól.

Kudy vedla vaše cesta do vrcholového fotbalu?
Celou svou mládežnickou kariéru jsem hrál za Baník Havířov, kde jsem se dostal až do A-týmu, který tehdy hrál druhou ligu. To mi bylo osmnáct let. Načež si mě vyhlédl trenér Kotrba z prvoligového Žižkova, do kterého jsem přestoupil. Moc jsem toho ale neodehrál a tak jsem se po půl roce vrátil zpět do Havířova do druhé ligy.

Co říkáte na váš ligový debut?
S Žižkovem jsme vedli pět minut před koncem na Bohemce 4:0 a najednou mi trenér Kotrba říká: „Obuj si kopačky, jdeš to brány!" Tak jsem se připravil a nastoupil na nějaké dvě tři minuty. Měl jsem tam akorát jeden výkop, ale ve svých devatenácti letech jsem si užil výhru 4:0 na Bohemce.

Jak se dál vyvíjela vaše kariéra?
Po krátké anabázi na Žižkově jsem působil ve druholigovém Zlíně. Po vypršení smlouvy mi pak přišla nabídka z Prešova, kam jsem přestoupil a chytal první slovenskou ligu.

Po roce na Slovensku jste přestoupil do belgického Lokerenu...
Zde jsem strávil parádní tříleté období, které jsem si užil. Skvělé bylo, že v klubu byli další tři čeští hráči: Vašek Budka, Martin Pěnička a Roman Vonášek, kteří mi zpočátku se vším pomohli.

Vybavíte si první ligový zápas za Lokeren?
Ten se mi moc nevydařil. Klubová jednička Dabanovič odjel na baráž na EURO 2000, ale belgická liga pokračovala dále. Tak jsem nastoupil proti Standardu Lutych a vyhráli jsme 5:3. Nečekal jsem, že to bude takový kolotoč. Po zápase byli všichni šťastní z výhry, ale já byl naštvaný ze tří obdržených branek. Další zápas jsem dostal pět gólů na Anderlechtu. To bylo pořádné vystřízlivění. Říkal jsem si, jestli vůbec do téhle ligy patřím... Postupem času se mi ale začalo dařit víc a víc.

Po úspěšných letech jste přestoupil do slavnějšího Anderlechtu. Vybavíte si první zápas za něj?
Bylo to v roce 2002, kdy se naše jednička zranila. Nastoupil jsem proti Royal Antverpy a prohráli jsme 1:2, takže opět nepovedená premiéra.

V Anderlechtu jste získal čtyři tituly. Považujete si všech stejně?
Každý titul je hezký, ale vždy záleží na tom, jak moc jsem týmu pomohl k jeho dosažení. Vážím si tedy hlavně toho prvního a třetího, na kterých jsem se nejvíce podílel.

S Anderlechtem jste hrál také Ligu mistrů. Vzpomenete si na první zápas v základní skupině?
Byla to moje druhá sezóna v klubu a ve skupině jsme měli Bayern Mnichov, Lyon a Celtic Glasgow. První zápas jsme hráli v Lyonu. Prohráli jsme 0:1 po penaltě, kterou jsem zavinil já tím, že jsem fauloval útočníka. Takže opět nepovedená premiéra (úsměv).

Reprezentoval jste také naši zemi...
Za reprezentaci jsem odchytal pouze tři zápasy, takže si je pamatuju všechny. Bylo mi 33 let, když jsem poprvé za Česko chytal, bylo to nádherné. Navíc mi ten zápas vyšel, vyhráli jsme na Slovensku 2:0. Zažil jsem tak pocit reprezentovat, po kterém touží každý fotbalista. Mně se to naštěstí povedlo, sice trošku pozdě, ale i za ty tři starty jsem byl strašně rád.

Podle statistik se vám dokonce v kariéře podařilo vstřelit gól, je to pravda?
Je to tak. Za druholigový Havířov jsem šel v devadesáté minutě kopat penaltu za stavu 4:0 proti Turnovu, kde v bráně chytal bývalý prvoligový brankář Zbyněk Hauzr. Levačkou jsem to poslal na jeho levou stranu a zvýšil na 5:0. V Anderlechtu jsem měl také možnost vstřelit gól z penalty, ale tu jsem v nastaveném čase proti Lierse za stavu 2:0 zahodil. Kopl jsem to asi tři metry nad bránu (smích).

Proti jakým nejslavnějším klubům jste nastoupil?
Byly to ty, které jsem potkal v evropských pohárech. Čtyřikrát jsem hrál proti Bayernu Mnichov, zachytal jsem si u nich na Olympijském stadionu i v nové aréně. Dále Celtic Glasgow, také nádherný stadion i atmosféra. Hrál jsem proti Seville, Valencii, AC Milán na San Siru...všechno to jsou krásné vzpomínky.

Vybavujete si zápas, který se vám obzvlášť povedl?
Já jsem vždycky říkal, že se musí zapomenout na špatné zápasy, ale i na ty dobré. Jinak se člověk nikam nemůže posunout. Pokud se budete pyšnit, že se vám poslední zápas povedl, tak můžete hned v dalším spadnout hodně rychle na zem.

Čeho si ve vaší kariéře nejvíce vážíte?
Nejvíce si vážím toho, že jsem se setkal s lidmi, se kterými jsem doteď v kontaktu, že jsem s fotbalem procestoval pěkný kus Evropy, že se mi podařilo reprezentovat tuhle zemi, že jsem si zahrál na klubové úrovni v nejvyšší soutěži.

Co pro vás znamená gól?
Pro mě jako pro brankáře je slovo gól hodně špatné, protože to znamená, že jsem nesplnil svojí práci a nepodržel jsem kolegy na hřišti.

A co pro vás znamená fotbal?
Celoživotního kamaráda, se kterým jsem prošel v životě všechno. Je to vášeň, která mě neopustila ani po konci mé aktivní kariéry. A užívám si ho i teď jako trenér brankářů Sparty.