Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jiří Ployhar

Gól je pro mě zadostiučinění, že jsem něco dokázal

Jiří Ployhar není jen skvělý herec či dabér, ale také vášnivý milovník fotbalu, oddaný fanoušek Bohemians a obávaný player týmu Real Top Praha. Kde s fotbalem začínal a který zápas mu nejvíc utkvěl v paměti?

 

Hrál jste v mládí fotbal? Pokud ano, popište nám Vaše začátky…

Já jsem začínal v Košířích, v Praze 5, v Uhelných skladech. Tam jsem to miloval a také jsem tam i skončil. Byla jsme tehdy ještě generace, která to „odnesla“ tím, že jsme hráli většinou jen na škváře. Dodnes by se našly na kolenou nebo na chodidlech takové modré fleky, které nejsou modřiny, ale právě škvára. A jak jsem se k tomu dostal? Já jsem to prostě miloval! V mládí přišel člověk domů ze základky a přesně jak se teď říká – hodil tašku do kouta a šel někam na plácek – tak tomu tehdy, v těch 80. letech, fakt bylo. Fotbal hrál samozřejmě i brácha, tak po něm jsem přišel na ty Uhelné sklady i já a udělal si registračku. Potom jsem si vystřihoval z časopisu Stadion fotbalisty, které vlastně díky Top Realu Praha potkávám teď na hřišti, což je pro mě obrovský zážitek.

Je někdo, kdo Vás k fotbalu přímo přivedl?

Myslím si, že hlavně brácha. Ten byl tehdy lepší, pak jsem ho samozřejmě výkonnostně předčil (smích).

Na jakých pozicích jste nastupoval, jak vám šlo střílení gólů?

Nastupoval jsem jako levý obránce, ač jsem pravák. Pak jsem se posunul do zálohy a teď hraji tam, kde budu nejméně vadit (smích). Ne, to si dělám legraci, samozřejmě.

Jak Vám šlo střílení gólů? Vybavíte si nějaké?

Samozřejmě, že ten jeden jediný gól si budu pamatovat do konce života. Zpracoval jsem míč na úrovni velkého vápna, podíval se, kde stojí brankář, všiml jsem si, že má metr třicet nad zemí a nádherně jsem vsítil pod břevno. Vidím to jako dnes.

To je opravdu reálný příběh?

To teda je reálný příběh! (smích) Jak říkám, více jich nebylo, takže si tento gól budu pamatovat navždy. Jako levý obránce jsem se moc dopředu nedostal, ale zase vzadu jsem to „rasil“ docela slušně.

Jak jste ten gól oslavil?

Oběhl jsem hřiště asi dvakrát dokola, než mě upozornili, že už se dávno hraje. Měl jsem tehdy dokonce takový speciální notýsek, kam jsem si zapisoval statistiky. Stálo v něm s kým jsme hráli, výsledek a pak tam byla kolonka mých gólů. Ta byla v tom notýsku úplně prázdná, jen v zápase proti Břevnovu v ní svítila jednička, zapsaná červenou fixou. Ještě bych ten deníček někde našel.

Prozradíte ještě další zajímavosti z Vašeho statistického deníčku?

Samozřejmě, zapisoval jsem si také například počet nožiček, kolik jsem udělal. V těch třinácti letech jsem dokázal přejít celé hřiště, aniž by mi míč spadnul na zem, což už bych dneska nedokázal (smích).

Čím si Vás fotbal získal? Proč ho tak rád hrajete nebo sledujete?

Je to svým způsobem vášeň. Zvlášť, když se člověk dívá na ty týmy na západ od našich hranic, to je pak samozřejmě radost. U některých celků už ten sport dokonce přechází v umění. Je to prostě nádherný sport! Člověk se u toho zpotí, je to záležitost kolektivní, což je taky dobré, protože sám nic člověk nezmůže. Proto mě fotbal tak baví.

Víme o Vás, že jste fanouškem Bohemians. Jak jste se jím stal? Bylo to v rodině?

Bylo to opět v rodině, zdědil jsem to od bratra. Jsem ještě z generace, kdy jsem si na tílko na tělocvik kreslil nápis „Petr Janečka“, což byl výborný útočník v 80. letech. Vlastně celá ta generace Zelenských, Mičinců, Sloupů, Hrušků, Prokešů a dalších v Bohemce v těch 80. letech byla skvělá. Dneska si myslím, že k tomu Bohemka pomaličku zase spěje, že tam je vidět velký progres.

Vybavíte si s Bohemians nejkrásnější zážitek?

Pamatuji si na zápas proti Ajaxu Amstedam, to byl velký zážitek. Dokonce si myslím, že tam snad byl i kladný výsledek v tom Ďolíčku. To bylo asi nejvíc, ale to jsem seděl u televize, to jsem ještě moc na stadion nechodil. Jednou jsem pak šel s tátou na zimní turnaj Tatry Smíchov na škváře. Tam hrály ligové týmy na škváře v zimě v lednu v rámci zimní přípravy. Viděl jsem tam tenkrát všechny ty Hašky a Chovance proti mým oblíbeným Bohemákům z metru od hřiště. Táta chudák tehdy v tom mrazu trpěl, protože on na fotbal moc nebyl, ale já jsem to miloval.

Co byste nám řekl o týmu Real Top Praha? Jak došlo k tomu, že za něj chodíte hrát?

Jsem tam krátce, teprve půl roku. Dostal jsem se k tomu díky své skvělé trenérské práci v SK Slavoj Vyšehrad. Na základě toho jsem byl pozván, abych posílil tým Top Realu. Je bezvadné, že má člověk příležitost se setkat s lidmi, které si vystřihoval a lepil na zeď. To je prostě paráda. Navíc pro nás, co jsme u divadla a už tomu sportu moc času nevěnujeme, je skvělé, že má člověk pocit, že pro sebe něco dělá a malinko se zpotí. I když ta fotbalová kvalita už šla trošku do Prčic (smích). Každopádně je to prostě skvělý pocit, že si člověk zasportuje a zároveň je tady mezi takovými osobnostmi.

Který fotbalový tým je podle vás v současnosti nejlepší?

Bohemka samozřejmě, tam je progres. A když se podívám mimo hranice, tak obdivuju německý fotbal. Mě se líbí ta jejich organizovanost, přesnost, každý ví přesně, co má hrát. Ať už Bayern nebo německá reprezentace, je tam dokonalá souhra, jsou jako stroje a to já strašně obdivuju.

A co nejlepší fotbalista?

Tady se můžeme bavit o těch dvou, Ronaldem s Messim. Já bych vybral spíš toho Lionela (úsměv).

Na který fotbalový zápas nejvíce vzpomínáte?

Velkým zážitkem pro mě bylo to Euro 2004 v Portugalsku.  Zvláště ten zápas proti Holandsku, kdy jsme to z 0:2 otočili na 3:2, to bylo výborné.  A když jsem byl malý, tak si vzpomínám, jak jsem plakal na stadionu Evžena Rošického při zápase naší reprezentace proti NSR. Myslím, že jsme prohráli 5:0 nebo 5:1.

A co tak nějaký krásný gól, který vám utkvěl v paměti?

Hodně se teď mluví o kolegovi Ronaldovi a jeho nůžkách.  Jinak těch gólů je strašně moc, nedokázal bych vybrat jediný.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená obrovskou radost, zadostiučinění, že jsem prostě něco dokázal. Je to takové zahřátí a zároveň motivace, že když jsem dal jeden, určitě dokážu dát i druhý.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je radost, pohyb a soudržnost.

 

Další příběhy

David Lafata

Svůj nejkrásnější gól jsem dal Jablonci nůžkami

Mezi současnými střelci působí sparťanský útočník David Lafata jako zjevení. Se 199 góly vyšplhal až na dělené třetí místo v Klubu ligových kanonýrů za dávnými šutéry Bicanem a Kopeckým. Jak vzpomíná na jubilejní stý zásah? „Padl v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu,“ směje se.

Jozef Chovanec

Pomohla mi vítězná hlavička v derby

Hráč, trenér, manažer. Všechny tyto funkce si ve fotbale vyzkoušel a všude slavil jak úspěchy, tak góly. „Když jste hráč, tak jste daleko více uvolněný, takže ta emoce více plyne. Když jste trenér, tak je to více zdrženlivé. Ale v jednom je to stejné, je to krásný pocit,“ říká o rozdílech při vnímání gólů v různých pozicích bývalý československý reprezentant, který slavil i titul v nizozemské lize s PSV Eindhoven.