Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Michal Ordoš

Gól? Jako dostat elektřinou 220

Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.

K fotbalu mě přivedl můj otec u nás na vesnici v Troskotovicích. Bylo to v pěti letech. Táta  měl sen, že ze mě bude ligový hráč. Já jsem rád, že jsem mu to splnil. Je můj nejlepší fanoušek, snad za celou kariéru nevynechal můj jediný zápas. V dorostu, v žáčcích, v lize.

V každém týmu, kde jsem působil, jsem tak do dvou let byl nejlepší střelec týmu. První sezona třeba nebyla taková, ale pak se to zlomilo. Obecně gól ve mně vyvolává obrovskou radost. Je to jako byste dostali elektřinou dvě stě dvacet. Tak mě nabije. 

První ligový gól jsem dal v Jablonci za Slovácko. Hráli jsme tam 1:1. Kolem 60. minuty Petržela vystřelil na šestnáctce takovou šmudlu, která by sotva do branky dojela, tak jsem si to někde mezi penaltou a šestnáctkou zastavil a druhou nohou jsem to vystřelil k tyči, Špitovi po levé ruce. Byl tam šílený terén. Sněžilo, pršelo, bylo bláto. Do zápasu jsem šel jako střídající hráč a na střídačce jsem nechal kopačky, které už jsem pak nikdy neviděl.



Vybavím si určitě gól, když jsem nastoupil v Plzni někdy v 80. minutě a kopali jsme standardku. Já z půlky doběhl do šestnáctky, spadlo mi to na nohu a dal jsem gól. Vyhráli jsme 1:0 a jeli jsme domů. To byl gól asi za 30 vteřin na hřišti.

V Bohemce jsem hrál na hrotu s Milanem Škodou. Dal jsem asi 4 góly. Hráli jsme o sestup, dřeli, ale tenkrát se nám to nepodařilo zachránit. Jinak tam byla skvělá parta a skvělí fanoušci. Byl to s nimi superzážitek.

Nejvíce střelecky se mi dařilo v Olomouci. Přitom v začátku to bylo trápení. Devět kol jsem čekal na první gól. Kdy jsem se dočkal? V domácím zápase s Libercem. Šlo o laciný gól. Byla to asi chyba gólmana, že mu to propadlo. Prostrčil jsem mu to mezi hlavou, tyčkou, rukou. Nakonec jsem tehdy dával dva góly. Vyhráli jsme 2:1 a druhou pojistku jsem přidal hlavou. Pak se už můj střelecký účet v Olomouci postupně rozšiřoval.

 Nakonec jsem se stal i nejlepším střelcem první ligy, v ročníku 2009/10 jsem nasbíral 12 gólů. Nebylo to tak, že bych jednou chtěl vyhrát korunu krále střelců. Můj sen bylo dostat se do ligy. Ale tenkrát se všechno seběhlo. Měli jsme povedenou sezonu jako tým. Já jsem hrál středního záložníka a přede mnou hrával ještě Pavel Šultes. Proto vždycky říkám, že na záložníka to bylo dobrých dvanáct gólů. Navíc bylo několik kanonýrů v lize zraněných, třeba Mára Kulič. A David Lafata zaspal podzim. Potom to honil na jaře, ale už to nedohonil. Euforie a radost byla u mě veliká, jenže spíš ta vnitřní.

Pálil jsem také na angažmá v Rakousku. V Olomouci jsme začínali kondiční přípravu, kdežto tam se za týden hrála liga. Neměl jsem natrénováno, ale trenér mě hned v prvním zápase zařadil do základní sestavy. Vydržel jsem v ní 35 minut, pak mě vystřídal, což se mi v životě nestalo.

Ve druhém kole jsem ale hlavou vyrovnával v 90. minutě na 1:1 ve Vídni a trefil jsem se i v dalším utkání se Sturmem Graz, které jsme vyhráli 3:0. Šel jsem na hřiště na poslední osm minut a zase jsem dal gól. Většinu rakouských gólů jsem vstřelil hlavou. Akorát pak, hola, hola Sigma volá, tak jsem musel zpátky.

Na Hané jsem zažil i první reprezentační start. Hráli jsme se Slovenskem a byla to fantazie! Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Nemohl jsem ani polykat! Měl jsem husí kůži celých devadesát minut. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. Byli jsme vždycky v takové ose: on dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním. Takže kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky. Jsem rád, že se to utkání tenkrát vyhrálo. Neskutečný zážitek!

Můj nejdůležitější gól? Ten semifinálový v poháru v Teplicích. Dostal nás do finále poháru, které jsme pak vyhráli a sáhli jsme si na pohár.

Další příběhy

Václav Němeček

Gól proti Barceloně mi pomohl k přestupu do Francie

Šestkrát vyhrál domácí ligu se Spartou. S reprezentací to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, ale první gól v národním dresu vstřelil Václav Němeček až v kvalifikaci EURO 1992 proti Francii. V Bratislavě před 41 tisíci diváků. „Do střely se mi vrhnul Manuel Amoros, míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám ale dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2,“ ohlíží se vicemistr Evropy 1996.

Radek Bejbl

Nejdůležitější gól jsem dal Itálii

První reprezentační trefu si schoval na EURO do Anglie a byla rovnou vítězná proti Itálii a klíčová pro tažení až do finále ve Wembley. Fotbalista Radek Bejbl tím vyšperkoval životní rok 1996, v němž se Slavií dobyl ligový titul, postoupil do semifinále Poháru UEFA a navrch podepsal smlouvu s Atlétikem Madrid, kde se stal mimo jiné spoluhráčem Diega Simeoneho. „Bylo skvělé hrát s nejlepšími hráči a zároveň proti nejlepším hráčům,“ libuje si bývalý záložník.