Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

David Bičík

Drogba mi v zápase s Galatasarayem zlomil prst a další vykloubil

Gólman pražské Sparty David Bičík mimo jiné působil i na Slovensku a v Turecku, kde mu Didier Drogba zlomil prst a další vykloubil. Na všechna angažmá ale vzpomíná v dobrém, ačkoli ví, že kdyby byl houževnatější, mohl se podívat i do věhlasnějších klubů.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Klasicky mě k fotbalu přivedli rodiče. V té době, kdy mi bylo šest let, jsem hrál hokej, ale ten byl finančně a časově dost náročný. Pamatuju si, jak jsem míval tréninky na Štvanici od šesti od rána. A tak jsem šel na nábor a začal hrát fotbal tady na Spartě.

Byl jste už v mládí brankářem nebo jste hrál i na jiných pozicích?

Tenkrát v těch jedenácti dvanácti letech jsme se střídali tak, že já jsem jeden zápas hrál v útoku a spoluhráč chytal, a pak jsme se v dalším zápase vyměnili. Ale pak už mě asi nebavilo běhání, takže jsem se posunul do branky. (úsměv)

A když jsi hrál v poli, jak ti šlo střílení gólu? Pamatuješ si nějaký vstřelený gól?

Já jsem byl útočný, takže občas jsem nějaký gól dal. Ale tenkrát byl fotbal o tom, že jsme se všichni hnali za míčem, takže tam nějaká taktika nebyla. Ale co si matně vzpomínám, tak nějaké góly jsem dal.

Jak se vyvíjela vaše kariéra v mládežnických letech, než jste se dostal do první ligy?

Já jsem od těch šesti let byl jen tady. V sedmnácti jsem občas začal trénovat s áčkem, v té době jsem šel do béčka chytat za dorost. Průběžně jsem se posunoval. V osmnácti letech jsem byl jako trojka v áčku a chodil jsem chytat do druhé ligy za béčko.

Popište nám váš velmi zajímavý debut v nejvyšší české soutěži, vybavíte si ho?

Ano vybavím, protože to bylo při derby. V roce 2004 ve čtyřicáté minutě dostal Petr Kouba červenou kartu a já jsem střídal Jirku Štajnera, který tady byl na hostování z Hannoveru.

Jaké to byly v tu chvíli pocity?

Pamatuji si, že mi tenkrát Eda Poustka držel rukavici, protože já jsem se do ní nemohl rukou trefit. Měl jsem strach, ale pak to ze mě na hřišti hned spadlo. Hned se na mě kopal přímý kop, já ho chytil a to mě uklidnilo. O poločase jsem se rozcvičil s Honzou Stejskalem a už to bylo v pohodě.

Po krátkých anabázích na Kladně a v Plzni po vás sáhl Slovan Bratislava, jak vás objevil?

V té době mi končila tady na Spartě smlouva a já jsem už nechtěl být taková záplata v pozici druhého, třetího gólmana. Také mi už bylo 24 let. V průběhu těch let jsem měl nějaké nabídky na hostování i na přestup, a tak jsem se rozhodl neprodloužit smlouvu. Tím pádem jsem byl odsunutý do béčka. Po skončení smlouvy manažera kontaktovali ze Slovenska, že hledají gólmana, a tak jsem tam šel.

A to byl asi správný krok, protože se vám dařilo...

Hned první rok jsme po deseti letech vyhráli titul se Slovanem Bratislava. Bohužel pak se obměnilo vedení, koupil nás jiný majitel a přetáhl téměř celou Petržalku do Slovanu. To ze začátku nedělalo úplně dobrotu. My slovanisti jsme byli odsunutí na druhou kolej, a tak po dvou letech jsme se rozloučili a já jsem se vrátil zpět do Česka do Slovanu Liberec.

Za Slovan jste si také poprvé zachytal evropské poháry...

Hráli jsme kvalifikaci Evropské ligy v Mostaru v srpnu, kde bylo strašné horko, asi 45 stupňů. Tehdy jsme prohráli 1:0, ale v odvetě doma jsme vyhráli 3:0, takže jsme postoupili.

Celkově jste ve Slovanu prožil úspěšné období...

Tak první rok, nebyl úplně dobrý, myslím si, že jsme skončili osmí nebo devátí, takže občas jsme vyhráli nebo prohráli. Ale v zimě přišel trenér Rada. Měli jsme velmi dobrou kondiční přípravu, ale bohužel ne úplně výsledky, protože to asi bylo na některé hráče tenkrát dost. A pak nás přebral Jarda Šilhavý a druhý rok jsme dosáhli na titul.

A jak vzpomínáš na tu mistrovskou sezónu?

To se nám povedlo pár úžasných zápasů. Například tady na Spartě jsme vyhráli 3:0 a to se nezapomíná. V té době Sparta vedla a my jsme se s ní přetahovali do posledního zápasu. Pak tam ze zadu vkročila Plzeň a my jsme s ní hráli poslední ligový zápas doma. Nesměli jsme prohrát, stačila nám remíza. Zápas skončil 0:0 a my jsme tím pádem získali titul. To utkání asi patřil k tomu nejlepšímu, co jsem zažil. Hlavně pak ten titul a euforie, na to člověk vzpomíná nejvíce.

V roce 2013 jste přestoupil do Tureckého Mersinu, jak vzpomínáte na toto angažmá?

Pro mě to byla hlavně životní zkušenost. Liberec v té době nemohl konkurovat nabídce, která mi přišla z Turecka. Tam to u mě bylo vyloženě o penězích. Chtěl jsem jít ven, chtěl jsem si to zkusit a chtěl jsem si něco vydělat.

A ta druhá turecká sezóna v Karşiyace?

V Mersinu jsem chytal pravidelně, ale potom mi Drogba v zápase s Galatasarayem ve skluzu zlomil jeden prst a druhý vykloubil. Já jsem to dochytal, ale pak už s tím dál nešlo chytat a dostal jsem sádru. Bohužel tam byla platební neschopnost ze strany klubu, takže téměř všichni jsme vypověděli smlouvy. V tu chvíli se mi ozval nejstarší klub v Turecku Karşiyaka v krásném městě Izmir. Přiletěl jsem tam, prohlídnul si to a byl jsem nadšený. Finančně to bylo stále desetkrát zajímavější než česká liga, a tak jsem se rozhodl tam zůstat. Byl jsem spokojený. Na nás na druhou ligu chodilo deset až patnáct tisíc lidí a Turci umí udělat skvělou atmosféru.

Chytal jste také za mládežnické výběry českého národního týmu, vzpomenete si na svou reprezentační premiéru?

Tenkrát jsem byl mladý a úplně jsem si to neuvědomoval, ale vždy to byla čest moci reprezentovat Českou republiku. Do áčka jsem nakoukl jen jednou, ale pak jsem měl nějaká zranění, takže jsem se tam už nedostal. A v mém věku pak už další nominace nepřišla. Trošku mi je líto, že když jsme měli tu mistrovskou sezónu v Liberci, že mi nezavolali, ale to je sedm osm let. Došlo mi to pak, až tady, když jsem se vrátil do Sparty a potkal jsem kluky, které jsem dlouho neviděl, třeba Petra Čecha a podobně. Tak jsme si popovídali a bylo vše v pohodě.

Proti kterému nejslavnějšímu hráči/týmu jste v kariéře nastoupil a jak se vám ten zápas povedl?

Tak třeba ten Drogba, který byl velkou hvězdou v Chelsea a pak přestoupil do Galatasaraye. Zlomil mi ten prst ale po měsíci mi jako omluvu poslal podepsaný dres, takže to jsem vzal.

Utkvěl vám v paměti nějaký zápas, který by se vám extrémně povedl?

Těžko říct. Já si vzpomínám, jak jsme před dvěma lety porazili Lazio 3:0 v Římě. Myslím si, že to nikdo nečekal a byl to obrovský úspěch. Celé jaro jsme měli v Evropské lize velmi dobré. Co se týče české ligy, tak ten zápas za Liberec proti Plzni.

Vybavíte si nějaký zákrok, který považujete za nejdůležitější v kariéře?

Asi zase v zápase za Liberec proti Plzni, kdy jsem měl dvě střely z bezprostřední blízkosti a jen konečky prstů jsem to vytlačil na tyč. Dále si pamatuji druhou minutu na Villarrealu, kdy jsem při odkopu trefil Bakambu a ten dal gól do prázdné.  To byl asi můj nejhorší moment ve fotbale. V devíti případech z desíti bych to zasekl...

 Jak jsi prožíval góly svých spoluhráčů přímo na hřišti?

Já vždy slavím, ale nikdy jsem to nedělal nějak okázale, že bych běhal po hřišti a pumpoval pěstí do vzduchu, protože vím, že se ve fotbale během minuty může stát cokoliv. Zažil jsem to mockrát, že během dvou minut jsme schopnu dostat dva góly a může se to celé otočit. Takže se raduju vnitřně. Snažím se vždy hlavně koncentrovat na sebe a na svůj výkon.

Čeho si ve vaší kariéře nejvíce ceníte?

Samozřejmě Evropské ligy se Spartou. Také nikdo nečekal titul ve Slovanu Liberec. Jinak celkově na všechny angažmá vzpomínám v dobrém. Nezažil jsem nikdy nic špatného, až na pár chyb z mé strany, kdy jsem zkazil střelu od Zmrhala v derby, a prohráli jsmV kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Klasicky mě k fotbalu přivedli rodiče. V té době, kdy mi bylo šest let, jsem hrál hokej, ale ten byl finančně a časově dost náročný. Pamatuju si, jak jsem míval tréninky na Štvanici od šesti od rána. A tak jsem šel na nábor a začal hrát fotbal tady na Spartě.

Byl jste už v mládí brankářem nebo jste hrál i na jiných pozicích?

Tenkrát v těch jedenácti dvanácti letech jsme se střídali tak, že já jsem jeden zápas hrál v útoku a spoluhráč chytal, a pak jsme se v dalším zápase vyměnili. Ale pak už mě asi nebavilo běhání, takže jsem se posunul do branky. (úsměv)

A když jsi hrál v poli, jak ti šlo střílení gólu? Pamatuješ si nějaký vstřelený gól?

Já jsem byl útočný, takže občas jsem nějaký gól dal. Ale tenkrát byl fotbal o tom, že jsme se všichni hnali za míčem, takže tam nějaká taktika nebyla. Ale co si matně vzpomínám, tak nějaké góly jsem dal.

Jak se vyvíjela vaše kariéra v mládežnických letech, než jste se dostal do první ligy?

Já jsem od těch šesti let byl jen tady. V sedmnácti jsem občas začal trénovat s áčkem, v té době jsem šel do béčka chytat za dorost. Průběžně jsem se posunoval. V osmnácti letech jsem byl jako trojka v áčku a chodil jsem chytat do druhé ligy za béčko.

Popište nám váš velmi zajímavý debut v nejvyšší české soutěži, vybavíte si ho?

Ano vybavím, protože to bylo při derby. V roce 2004 ve čtyřicáté minutě dostal Petr Kouba červenou kartu a já jsem střídal Jirku Štajnera, který tady byl na hostování z Hannoveru.

Jaké to byly v tu chvíli pocity?

Pamatuji si, že mi tenkrát Eda Poustka držel rukavici, protože já jsem se do ní nemohl rukou trefit. Měl jsem strach, ale pak to ze mě na hřišti hned spadlo. Hned se na mě kopal přímý kop, já ho chytil a to mě uklidnilo. O poločase jsem se rozcvičil s Honzou Stejskalem a už to bylo v pohodě.

Po krátkých anabázích na Kladně a v Plzni po vás sáhl Slovan Bratislava, jak vás objevil?

V té době mi končila tady na Spartě smlouva a já jsem už nechtěl být taková záplata v pozici druhého, třetího gólmana. Také mi už bylo 24 let. V průběhu těch let jsem měl nějaké nabídky na hostování i na přestup, a tak jsem se rozhodl neprodloužit smlouvu. Tím pádem jsem byl odsunutý do béčka. Po skončení smlouvy manažera kontaktovali ze Slovenska, že hledají gólmana, a tak jsem tam šel.

A to byl asi správný krok, protože se vám dařilo...

Hned první rok jsme po deseti letech vyhráli titul se Slovanem Bratislava. Bohužel pak se obměnilo vedení, koupil nás jiný majitel a přetáhl téměř celou Petržalku do Slovanu. To ze začátku nedělalo úplně dobrotu. My slovanisti jsme byli odsunutí na druhou kolej, a tak po dvou letech jsme se rozloučili a já jsem se vrátil zpět do Česka do Slovanu Liberec.

Za Slovan jste si také poprvé zachytal evropské poháry...

Hráli jsme kvalifikaci Evropské ligy v Mostaru v srpnu, kde bylo strašné horko, asi 45 stupňů. Tehdy jsme prohráli 1:0, ale v odvetě doma jsme vyhráli 3:0, takže jsme postoupili.

Celkově jste ve Slovanu prožil úspěšné období...

Tak první rok, nebyl úplně dobrý, myslím si, že jsme skončili osmí nebo devátí, takže občas jsme vyhráli nebo prohráli. Ale v zimě přišel trenér Rada. Měli jsme velmi dobrou kondiční přípravu, ale bohužel ne úplně výsledky, protože to asi bylo na některé hráče tenkrát dost. A pak nás přebral Jarda Šilhavý a druhý rok jsme dosáhli na titul.

A jak vzpomínáš na tu mistrovskou sezónu?

To se nám povedlo pár úžasných zápasů. Například tady na Spartě jsme vyhráli 3:0 a to se nezapomíná. V té době Sparta vedla a my jsme se s ní přetahovali do posledního zápasu. Pak tam ze zadu vkročila Plzeň a my jsme s ní hráli poslední ligový zápas doma. Nesměli jsme prohrát, stačila nám remíza. Zápas skončil 0:0 a my jsme tím pádem získali titul. To utkání asi patřil k tomu nejlepšímu, co jsem zažil. Hlavně pak ten titul a euforie, na to člověk vzpomíná nejvíce.

V roce 2013 jste přestoupil do Tureckého Mersinu, jak vzpomínáte na toto angažmá?

Pro mě to byla hlavně životní zkušenost. Liberec v té době nemohl konkurovat nabídce, která mi přišla z Turecka. Tam to u mě bylo vyloženě o penězích. Chtěl jsem jít ven, chtěl jsem si to zkusit a chtěl jsem si něco vydělat.

A ta druhá turecká sezóna v Karşiyace?

V Mersinu jsem chytal pravidelně, ale potom mi Drogba v zápase s Galatasarayem ve skluzu zlomil jeden prst a druhý vykloubil. Já jsem to dochytal, ale pak už s tím dál nešlo chytat a dostal jsem sádru. Bohužel tam byla platební neschopnost ze strany klubu, takže téměř všichni jsme vypověděli smlouvy. V tu chvíli se mi ozval nejstarší klub v Turecku Karşiyaka v krásném městě Izmir. Přiletěl jsem tam, prohlídnul si to a byl jsem nadšený. Finančně to bylo stále desetkrát zajímavější než česká liga, a tak jsem se rozhodl tam zůstat. Byl jsem spokojený. Na nás na druhou ligu chodilo deset až patnáct tisíc lidí a Turci umí udělat skvělou atmosféru. 

Chytal jste také za mládežnické výběry českého národního týmu, vzpomenete si na svou reprezentační premiéru?

Tenkrát jsem byl mladý a úplně jsem si to neuvědomoval, ale vždy to byla čest moci reprezentovat Českou republiku. Do áčka jsem nakoukl jen jednou, ale pak jsem měl nějaká zranění, takže jsem se tam už nedostal. A v mém věku pak už další nominace nepřišla. Trošku mi je líto, že když jsme měli tu mistrovskou sezónu v Liberci, že mi nezavolali, ale to je sedm osm let. Došlo mi to pak, až tady, když jsem se vrátil do Sparty a potkal jsem kluky, které jsem dlouho neviděl, třeba Petra Čecha a podobně. Tak jsme si popovídali a bylo vše v pohodě. 

Proti kterému nejslavnějšímu hráči/týmu jste v kariéře nastoupil a jak se vám ten zápas povedl?

Tak třeba ten Drogba, který byl velkou hvězdou v Chelsea a pak přestoupil do Galatasaraye. Zlomil mi ten prst ale po měsíci mi jako omluvu poslal podepsaný dres, takže to jsem vzal.

Utkvěl vám v paměti nějaký zápas, který by se vám extrémně povedl?

Těžko říct. Já si vzpomínám, jak jsme před dvěma lety porazili Lazio 3:0 v Římě. Myslím si, že to nikdo nečekal a byl to obrovský úspěch. Celé jaro jsme měli v Evropské lize velmi dobré. Co se týče české ligy, tak ten zápas za Liberec proti Plzni.

Vybavíte si nějaký zákrok, který považujete za nejdůležitější v kariéře?

Asi zase v zápase za Liberec proti Plzni, kdy jsem měl dvě střely z bezprostřední blízkosti a jen konečky prstů jsem to vytlačil na tyč. Dále si pamatuji druhou minutu na Villarrealu, kdy jsem při odkopu trefil Bakambu a ten dal gól do prázdné.  To byl asi můj nejhorší moment ve fotbale. V devíti případech z desíti bych to zasekl...

 Jak jsi prožíval góly svých spoluhráčů přímo na hřišti?

Já vždy slavím, ale nikdy jsem to nedělal nějak okázale, že bych běhal po hřišti a pumpoval pěstí do vzduchu, protože vím, že se ve fotbale během minuty může stát cokoliv. Zažil jsem to mockrát, že během dvou minut jsme schopnu dostat dva góly a může se to celé otočit. Takže se raduju vnitřně. Snažím se vždy hlavně koncentrovat na sebe a na svůj výkon.

Čeho si ve vaší kariéře nejvíce ceníte?

Samozřejmě Evropské ligy se Spartou. Také nikdo nečekal titul ve Slovanu Liberec. Jinak celkově na všechny angažmá vzpomínám v dobrém. Nezažil jsem nikdy nic špatného, až na pár chyb z mé strany, kdy jsem zkazil střelu od Zmrhala v derby, a prohráli jsme v Edenu 1:0. Tento moment si člověk vyčítá a budu ho mít v hlavě ještě dlouho. Určitě jsem mohl dosáhnout víc, kdybych byl houževnatější a zarputilejší, ale já mám rád pohodu, kamarády a přátele, a to bylo vždy přednější.

Co pro vás znamená gól?

Gól znamená dočasnou euforii, ale po chvilce opět koncentraci na výkon, protože vím, že se může stát cokoliv.

Co pro vás znamená fotbal?

Třicet let života, třicet let krásného života, spoustu kamarádů, přátel a mnoho zážitků.

e v Edenu 1:0. Tento moment si člověk vyčítá a budu ho mít v hlavě ještě dlouho. Určitě jsem mohl dosáhnout víc, kdybych byl houževnatější a zarputilejší, ale já mám rád pohodu, kamarády a přátele, a to bylo vždy přednější.

Co pro vás znamená gól?

Gól znamená dočasnou euforii, ale po chvilce opět koncentraci na výkon, protože vím, že se může stát cokoliv.

Co pro vás znamená fotbal?

Třicet let života, třicet let krásného života, spoustu kamarádů, přátel a mnoho zážitků.

Další příběhy

Karel Rada

Penalta na EURO? Velké nervy

Na jeho odolnosti závisel osud fotbalové reprezentace v semifinále EURO 1996 proti Francii. Devět střelců před ním uspělo v rozstřelu, on musel taky. Jinak by se Češi do Wembley nepodívali. „To bylo velké napětí. Nedivím se ani nejlepším světovým hráčům, že v daný moment selžou a penaltu nepromění,“ říká někdejší obránce Karel Rada. „Rozhodl jsem se, že o tom nechci uvažovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Zvolil jsem si místo a snažil se ho trefit.“

Jan Polák

Gól je euforie, úleva i povzbuzení

Z Brna-Bohunic se vyšvihl až do reprezentace, do bundesligy a k belgickému titulu s Anderlechtem. Na první ligovou trefu ale Jan Polák ani přes hromadu jiných zážitků nezapomene. „Stál jsem mezi šestnáctkou a polovinou hřiště a dostal balon. Udělal jsem s ním pár kroků a někdo za mnou, myslím, že to byl Zdeněk Cihlář, zakřičel, ať zkusím vystřelit. A tečovaná střela zapadla do branky Sparty,“ vzpomíná brněnský záložník. „Ještě teď z toho mám husí kůži.“

Tomáš Čížek

Můj první gól? To byla velká radost a euforie

Málokdo z českých fotbalistů zažil tak pestré ruské dobrodružství jako Tomáš Čížek. Vždyť nastupoval za Kazaň, FK Moskva, Vladikavkaz a Novosibirsk. Velmi dobře si ale pamatuje i na dávný debut za Jablonec. „Vyhráli jsme doma 8:0 nad Hradcem a já si zlomil zanártní kůstku, na to se nedá zapomenout,“ usmívá se 38letý záložník. „Mým nejsilnějším fotbalovým zážitkem byl určitě ve Spartě zápas Ligy mistrů na Realu Madrid.“