Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf – jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.

Kdy a kde jste začínal s fotbalem a kdo vás na něj jako první přivedl?

Je to sice už hodně dlouho, ale vybavuji si to celkem solidně. Narodil jsem se na Letné, bydlel jsem kousek od Sparty a hrál tady jeden můj kamarád za dorost. Jednou, když jsem byl ještě žák, mě pozval, abych přišel na trénink. A žáci se zrovna přibírali, tak jsem přišel. Postavili mě do brány, takže jsem ve Spartě začínal jako brankář.

Jak se z vás nakonec zrodil obránce?

V bráně mě to vůbec nebavilo, protože jsem chtěl jako každý kluk dávat góly. Neposunul jsem se do obrany, ale přímo do útoku. Postupem času jsem se vracel zase nazpátek, nejdřív do zálohy a potom na místo levého obránce. Bylo to také tím, že gólů jsem nedával tolik. Když jsem se dostal do šance, buď jsem přestřelil, nebo jsem mířil vedle. V obraně mi to šlo trošku líp, tak jsem zůstal.

Vybavíte si, jak jste se na Spartě probojovával až do prvního týmu?

Vybavuji si to velice jasně. Vždycky, když byla nějaká reprezentační přestávka, první mužstvo Sparty hrávalo přátelská utkání, většinou někde na venkově. Brali si dva nebo tři dorostence s sebou a vždycky jsme aspoň poločas hráli. Ne, že by nás zkoušeli, ale hráčů bylo míň, protože Sparta měla reprezentanty. A někteří z dorostenců se trenérovi áčka zalíbili nebo v nich viděl perspektivu, takže se postupem času dostali do prvního mužstva.

Vzpomenete si na svůj první zápas za áčko?

Nesoutěžní jsem hrál už někdy v sedmnácti letech, myslím, že poprvé někde na Moravě. Hráli jsme tam ještě se dvěma mými spoluhráči z dorostu. A co se týká ligy, to bylo poprvé v roce 1962. Tehdy mi bylo osmnáct let a měl jsem z premiéry trošičku hrůzu. Zrovna jsme hráli proti Bohemce, ale ne na Spartě. Už si nevzpomínám, z jakého důvodu jsme hráli na Slavii. Bohemce jsme dali 4:0, takže pro mě debut vyzněl velice dobře.

Kolik gólů jste vy osobně dával?

Nedával, přestože mě bavilo hrát na pozici útočného obránce. Přece jenom tenkrát v tom systému jsme měli na starosti v první řadě bránit. Bránili jsme křídla a já měl na sebe vždycky nějakého rychlíka. Nebyla to pro mě jednoduchá úloha, útočení jsme se tenkrát nemohli tolik věnovat. Mě to stejně táhlo dopředu, ale branek jsem moc nedal. Nemůžu říct, že bych byl střelec, spíš jsem se chtěl dostat k lajně a odcentrovat na spoluhráče. Míval jsem výborné spoluhráče a vynikající střelce - Ivana Mráze a Václava Maška.

Vzpomenete si na svůj první ligový gól?

Můj první ligový gól přišel, myslím, v sezoně 1963/64. Tenkrát postoupil Motorlet, což bylo veliké překvapení. Hráli jsme s nimi v Edenu, protože neměli hřiště s trávníkem. Výsledek byl jednoznačný 5:0 a jednu z těch branek jsem vstřelil já. Nebylo to ale po nějaké kličce nebo že bych se dostal až před brankáře a nějak zakončoval, ale dostal se ke mně odražený míč asi deset metrů za hranici šestnáctky a bezvadně skočil, jak to hráči mají rádi. Nedalo se dělat nic jiného než střílet, tak jsem to napálil. Měl jsem kliku, že brankář soupeře byl trošičku před bránou a míč za něj akorát zapadl pod břevno.

Pamatujete si na nějaké své další góly?

Důležité klubové góly jsem vstřelil ve finále Československého poháru. Myslím, že to byl rok 1972. Hráli jsme se Slovanem Bratislava na dva zápasy. První jsme tam o branku prohráli a odvetu, na kterou bylo jako na většinu utkání plno, jsme vždy o gól vedli, ale oni pokaždé vyrovnali. Většinu času jsme byli poražení, kdyby to skončilo nerozhodně, ale asi deset minut před koncem se mi po centru z pravé strany podařilo hlavou dát na 4:3. Prodlužovalo se a kopali se penalty a jednu z nich jsem zase kopal já. Proměnil jsem ji, pohár jsme vyhráli a postoupili do Poháru vítězů pohárů, což byl předchůdce Poháru UEFA, dnešní Evropské ligy.

Jaký nejsilnější zážitek ze Sparty nebo z reprezentace máte?

Každý, kdo hraje, by rád nastoupil za národní mužstvo, snaží se co nejvíc, aby se dostal do reprezentace. I mně se to podařilo a jednou jsme ve skupině mistrovství Evropy hráli s Walesem. Ačkoli Wales nikdy nepatřil ke špičce evropského fotbalu, nebylo to jednoduché utkání. V domácím prostředí hrál velice tvrdě, urputně a hodně nám to znesnadňoval. A právě tam jsem vstřelil svůj jediný reprezentační gól.

Byl to váš nejkrásnější gól?

Můj nejkrásnější gól byl zřejmě právě ten za reprezentaci. Jinak jsem coby obránce dával góly po střelách zezadu. Nějaké takové jsem dal, ale moc jich nebylo. Spíš si vybavuji nešťastné vlastní góly. V tom jsem byl taky umělec. Dal jsem si asi tři.

Pamatujete si na některý?

Pamatuji. Jednou, když jsem byl na vojně, jsem hrál za Duklu proti Spartě. Prohráli jsme 0:2 a jeden z gólů jsem si dal já. Dával jsem malou domů. Brankář mi vyběhl trošku ven do strany vedle tyče, ale já čekal, že bude v bráně, tak jsem to dal přesně doprostřed. Jenže on tam nebyl, byl úplně někde jinde. To se holt stává. Měl jsem z toho nepříjemnosti, protože si mysleli, že jsem to udělal schválně kvůli tomu, že z Letné pocházím. Potom se to ale nějak uklidnilo.

Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážíte?

Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo - lvíček, zodpovědnost vůči divákům, fanouškům i Spartě. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet. Ale se Spartou jsme uhráli titul mistra Československa, poprvé ještě s trenérem Ježkem a potom sám, když jsem trénoval Spartu, jsme taky vyhráli. Tohle si považuji za největší úspěchy.

Jak jste jako trenér prožíval góly?

Když jsem začínal, byl jsem asistentem. Vždycky, když jsme dali gól, strašně jsem se radoval. Říkal jsem si, že naše práce přece jen k něčemu byla. Hlavně na Spartě jsem míval radost, mohl jsem si to tady dovolit, venku ne, zvlášť třeba když jsme hráli v těžkých podmínkách - třeba v Prešově na Slovensku, tam nebylo radno vystupovat z lavičky, ale bylo lepší sedět. Nechci říct, že by nás diváci nenáviděli, ale přece jen se hrálo o prestiž mezi Čechy a Slováky. Postupem času a věkem se člověk uklidní, a i když je fotbal krásná věc, ještě pořád to není to nejdůležitější.

Co pro vás znamená fotbal?

Každý jsme měli své rodiče - mámu a tátu. Moje máma pro mě byla tou první a hned za ní byla Sparta.

Co pro vás znamená gól?

Emoce, vyústění snahy a práce, která se dělá před zápasem delší dobu. Když vstřelíte gól, na který se připravujete a nacvičujete kombinace, trestné kopy a tak dále, znamená to, že jste práci odvedli dobře. Kvůli gólům se chodí na fotbal, hraje se pro diváky a oni jsou spokojení, když to padá do sítě soupeře. Hráči cítí zodpovědnost vůči divákům, protože ti si za to zaplatí a chtějí mít podívanou. Nemůže se vždycky vyhrávat, to neexistuje u žádného klubu, ale když diváci vidí, že hráč pro to udělal všechno, myslím, že dokážou i odpustit.