Nejdůležitější gól jsem dal Marseille ve čtvrtfinále Poháru UEFA

Tomáš Hübschman mnoho klubů neprostřídal. Většinu své profesionální kariéry zasvětil Šachtaru Doněck. Na Ukrajině s ním získal osm ligových titulů, ale největší význam pro něj stejně měla reprezentace. „Kvůli tomu každý fotbal hraje,“ míní defenzivní štít Jablonce.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem na Spartě, když mi bylo pět nebo šest. Přivedli mě sem děda a babička. Mám o dva roky staršího bráchu, který zde taky začínal. Začal jsem sem chodit s ním. Zařadil jsem se do kategorie vrstevníků. Dříve jsem trénoval se staršíma.

Do jaké pozice vás trenéři stavěli?

Hrál jsem pod útočníkem nebo uprostřed zálohy, spíš dopředu než dozadu. Až postupem času jsem se posunul nejdřív možná do zálohy na defenzivního a potom i na stopera.

Potkali jste se někdy s bratrem na hřišti?

V té době, kdy jsme začínali, ale pak už asi ne.

Pamatujete si nějaké branky a zážitky ze svých mladých let?

Dříve jsem dával víc branek než teď a po celou dobu kariéry. Asi je to taky tím, že jsem k tomu měl blíž, byl jsem víc stavěný dopředu než dozadu. Na nějaký branky si vzpomínám, ale už je to hodně dávno.

Jak probíhala cesta do první fotbalové ligy?

Tady na Spartě jsem došel až do dorostu a podařilo se nám vykopat dorostenecký titul. Potom jsem se přesunul do prvního týmu s trenérem Haškem. Trénoval jsem s prvním týmem a chodil hrát za juniorku, za béčko. Po nějaké době jsme se domluvili, že bude lepší, když budu někde hrát první nebo druhou ligu. Naskytla se možnost jít do Zlína, který tehdy hrál druhou ligu. Tam mi pomohl Vlasta Mareček a celý Zlín. Po půl roce hostování jsem se vrátil do Sparty. Pak jsem rok hostoval v Jablonci a dostal jsem se poprvé na prvoligový zápas.

Jak vzpomínáte na premiéru v lize?

Na to si asi vzpomíná i trenér Hřebík, který mě ke konci zápasu na Bohemce za stavu 0:0 poslal na hrot. Což jsem vůbec nečekal a možná ani proto jsem nebyl nervózní. Bohužel jsem měl naší největší šanci, kdy jsem šel sám na bránu, ale trefil jsem jen brankáře. V nervech jsem z toho nebyl a tím jsem naštval trenéra. Nejen neproměněnou šancí, ale i svojí reakcí. Dostal jsem v šatně pěkně vynadáno.

Vy na svůj první ligový gól v české lize čekáte. Kdy k němu bylo nejblíž?

Nejsem hráč, kterého by zajímaly osobní statistiky. Nejsem nervózní z toho, že jsem nedal gól. Když to přijde, tak to přijde, když ne, tak ne. Hlavně koukám, aby tým byl úspěšný a něco dokázal.

Vzpomínáte na nějakou branku - nejhezčí nebo nejdůležitější - ze zahraničních angažmá?

Nejhezčí byla asi ligová s Poltavou, kdy se mi povedla střela z jedné za vápnem. Asi nejdůležitější gól přišel ve čtvrtfinále Poháru UEFA v domácím zápasu s Olympique Marseille, ještě na starém stadionu v Doněcku. Moc pěkný gól to nebyl, asi natřikrát jsem dorážel přes gólmana Mandandu. Ale vzhledem k tomu, že jsme doma vyhráli 2:0 a jeli do odvety s dvoubrankovým náskokem, tak ten gól byl důležitý.

Jaký to byl pocit, reprezentovat ČR?

Pocit je to nádherný, ale vede k němu dlouhá cesta. Jsem rád, že se mi podařilo dostat se až do reprezentačního dresu. Že jsem měl možnost zažít Euro 2004 v Portugalsku a 2012 v Polsku a na Ukrajině. Jsou to věci, pro které každý hraje fotbal, aby mohl reprezentovat svoji zemi. A hrát na mistrovství Evropy nebo světa. Z mého pohledu je to asi to nejvíc, co jde.

Jak vzpomínáte na svou reprezentační branku?

Během kariéry jsem moc branek nedal, takže si je docela dobře pamatuju. Bylo to na Maltě a nechci říct, že už jsme nehráli o nic, ale bylo to těžké, už jsme to neměli ve svých rukou. Mně se podařilo vystřelit za vápnem a tečovaná střela skončila v síti. Nebyl to krásný, ale pro nás důležitý gól, který vnesl trošku klidu do hry.

Byla nějaká oslava reprezentačního gólu?

Běžel jsem to oslavit s gólmanem Jardou Drobným, jelikož mi den předem předpovídal, že dám branku. Tak jsem si na to vzpomněl a běžel za ním.

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Nemám rád tohle srovnávání ať už titulů nebo pohárů. Každého úspěchu bylo těžké dosáhnout pro celý mančaft a bylo by nefér vyzdvihovat jedno nad druhé. Samozřejmě Pohár UEFA se nám podařilo vyhrát jenom jednou a vím, jak složitá k němu byla cesta. Má asi o něco větší váhu, ale nechci snižovat ostatní poháry - třeba ty domácí, které ne všichni hrají s nadšením. Ale když se pak dostanete do finále... Myslím, že to teď bylo vidět na Opavě a na Zlínu, jak nadšení z toho dokážou lidi být.

Jak vzpomínáte na úspěch na Euro 2002, který jste vyhrál s jednadvacítkou?

Byl to jeden z prvních úspěchů, i když už jsem měl, myslím, se Spartou titul. A jak jsem říkal, reprezentace je vrchol, i když to bylo za mládež U21. Turnaj měl svoje kouzlo a jako tým jsme zvládli krizové situace na začátku turnaje, kdy se nám tolik nedařilo. Nakonec jsme se dostali až na vrchol.

Jak se liší fotbal v zahraničí a u nás?

Působil jsem deset let na Ukrajině v Šachtaru, jinak jsem nikde v zahraničí nepůsobil. Hráli jsme pohárové zápasy, hráli jsme Ligu mistrů, takže jsem měl kontakt se špičkovým evropským fotbalem. Je to o podmínkách, které jsou vytvořeny kolem, a o práci. Pokud na sobě hráči nepracují, tak těžko něčeho dosáhnou.

Co pro vás znamená gól?

Pokud dáme první gól, tak znamená vedení a pocit, že jsme blízko vítězství. Ale mám větší radost z týmového úspěchu než z gólu, který dám. Raději ať dá branku někdo jiný a vyhrajeme, než abych ji dal já, ale tým prohrál.

Co pro vás znamená fotbal?

V nějakých pěti šesti letech se fotbal stal mým životem a všechno podřizuju jemu. Mám rodinu, ale i ta musí někdy ustoupit fotbalu. Je to pro mě životní styl.

Mistr ligy 2002/2003 se Spartou

 

Vítěz Poháru UEFA 2008/2009 se Šachtarem Donětsk 

 

Zlatá medaile z ME U21 2002, bronz z EURO 2004

 

58 startů za reprezentaci, 1 gól