Král ligových střelců ze Slavie? Uvítal bych Škodu

Už je to 32 let, co se naposledy prostřílel ke koruně krále ligových střelců fotbalista Slavie. Vlasatý rychlík Ivo Knoflíček vzpomíná s hrdostí, ale… „Už to trvá dlouho, už bych tam třeba přivítal Milana Škodu,“ usmívá se někdejší postrach, který si zahrál ve čtvrtfinále mistrovství světa a jehož gól dlouho zdobil znělku Branek, bodů, vteřin.

Na jaké hřiště jste přišel na svůj úplně první trénink?

Začínal jsem na Moravě v rodných Šardicích u Kyjova. Hrál jsem tam za žáky a od narození jsem v sobě měl rychlost. V patnácti letech jsem pak přestoupil do Zbrojovky Brno.

Kde jste ve svých počátcích hrával?

Jelikož jsem byl rychlý, hrával jsem v útoku.

Dařilo se vám už v útlém věku pravidelně překonávat gólmany?

Určitě. Pamatuji si, že jsem si dělal zápisník ze zápasů v okresním přeboru. Dával jsem padesát šedesát branek za půl sezony. Právě díky rychlosti jsem často chodíval sám na gólmana.

Vybavíte si některou z prvních vstřelených branek?

Vzpomínám si na hezká léta ve Zbrojovce Brno v dorostu, kde jsme se dvakrát stali mistry republiky.

Jak jste v dětství prožíval své góly?

Z každé branky jsem měl radost, a hned jak jsem přišel domů, psal jsem si to do deníčku.

Kudy vedla vaše cesta na ligové trávníky?

Byl jsem ve Zbrojovce Brno, a když mi bylo osmnáct, vyhlédl si mě trenér Máčala z tehdy druholigové Olomouce. Přestoupil jsem tam, ve druhé lize jsem dal zase patnáct gólů za půl sezony. V útoku jsem hrál s Petrželou, nynějším trenérem Baníku, a Petrem Uličným. Po půl roce přijeli zástupci ze Slavie, konkrétně trenér Josef Bouška. Vyhráli jsme 3:1, já dal dva góly a místo Petržely si odvezli mě.

Jak vzpomínáte na svůj první zápas v lize?

Úplně přesně - bylo to proti Nitře. Vyhráli jsme 2:0, a to jsem dal hlavou po centru ze strany i svůj první ligový gól.

Pamatujete si, jak jste ho oslavil a co pro vás znamenal?

To už si nevzpomínám, ale určitě jsem z toho měl obrovskou radost.

V sezoně 1984/85 jste se stal nejlepším střelcem ligy. Vzpomínáte si na některé trefy?

Přestoupil jsem do Slavie v roce 1981. Působil jsem tam jeden rok a pak mi strašně pomohla vojna v Chebu, kde jsem byl dva roky. Během té doby jsem se dostal i do reprezentace do 21 let. Dokonce jsem startoval i za áčko proti Řecku. Pamatuji si, že tehdy jsem hrál v útoku s Láďou Vízkem. To pro mě tehdy byla legenda. Na pokoji jsem spával s Kozákem, nynějším trenérem reprezentace Slovenska. Po dvou letech v Chebu, kde jsem se vypracoval, jsem se vrátil zpátky do Slavie. Hned první rok jsem dal v lize jednadvacet gólů a stal se králem střelců. Dodneška se po mně nikdo ze Slavie nestal nejlepším ligovým střelcem. Je to čest, ale už to trvá dlouho. Už bych tam třeba přivítal Milana Škodu.

Vzpomínáte si na svou první branku v samostatné české lize?

V roce 1988 jsem s Kubíkem emigroval do Anglie a v roce 1993 jsem se vrátil do Benešova, kde jsme vykopali první ligu. Odtud jsem pak přestoupil zase zpátky do Slavie. Komu jsem dal ten gól, to bych musel zavzpomínat nebo se podívat do nějakého diáře. Nevzpomínám si, ale tehdy jsem určitě nějaký gól ještě dal.

Bylo to v zápase Slavia - Brno (6:0) v roce 1994...

Je to možné.

Vyzkoušel jste si i angažmá ve dvou německých klubech. Jak vzpomínáte na první branku v zahraničí?

V roce 1988 jsem emigroval a dostal jsem osmnáctiměsíční zákaz působení ve fotbale. Trénoval jsem v Anglii, ve Španělsku a pak jsem se na doporučení Jána Kociana, který působil v St. Pauli Hamburk, přijel po roce na zkoušku. Asi jsem jim padl do oka, protože se mnou hned podepsali přestup a říkali, že až nastane čas po osmnácti měsících, zkusí zlegalizovat přestup do Německa. Čekal jsem sedmnáct měsíců, po revoluci mě pak pustili. První ligový zápas jsem odehrál proti Borussii Mönchengladbach. Vyhráli jsme 1:0 a já dal gól. Na to si pamatuji. Po roce a půl jsem oslavil návrat na trávník gólem a udělal jsem si tam trošku jméno. Dařilo se mi tam.

Měl jste oblíbeného soupeře, proti kterému se vám dařilo?

Vždycky se mi dařilo proti dobrým klubům, protože jsem se trošku vyhecoval. Třeba proti Bayernu Mnichov si vzpomínám, že jsem šel třikrát sám na gólmana. Dokonce jsme se St. Pauli po dvou kolech vedli Bundesligu, vyhráli jsme v Mnichově na Bayernu 1:0. Prezident klubu nám tehdy zaplatil tři dny ve městě, mohli jsme tam zůstat. Krásné vzpomínky mám i na zápasy proti Borussii Dortmund, kam chodilo šedesát tisíc diváků, a proti Schalke se sedmdesáti tisíci diváky. Mám na to silné vzpomínky.

Co pro vás znamenalo reprezentovat svou zemi?

Musím poděkovat hlavně Slavii, protože díky výkonům v ní jsem se dostal do reprezentace. Slavia mi dala veškerý servis, dostal jsem byt, auto, každý půlrok se snažili pomáhat i finančně mé rodině. Vrátil jsem jí to tím, že jsem se dostal do reprezentace, kde jsem, myslím, podával dobré výkony. Dal jsem taky pár gólů. Nejkrásnější zážitek byl na mistrovství světa v Itálii 1990, kde jsme postoupili a hráli s Němci o finále. Na San Siru bylo sedmdesát tisíc diváků, na to člověk rád vzpomíná.

Za reprezentaci jste dal dohromady sedm branek. Vzpomínáte si na svou první?

Vzpomínám si na zápas s Holandskem, se kterým přijeli Rijkaard, Van Basten, Gullit. Na Strahově jsme mým gólem vyhráli 1:0. Trenér Holandska mi za to po zápase dal takový přehrávač, podal mi ruku a říkal, že by mě rád uvítal ve svém mužstvu.  A první gól jsem dal proti Dánsku, také jsme ho porazili na Strahově 1:0. Utekl jsem z půlky. Oni se pár let na to stali mistry Evropy. Hrál tam Preben Elkjaer, Laudrup, měli špičkové mužstvo. Na ten zápas taky vzpomínám rád.

V čem byl pro vás rozdíl, dát gól za klub a za reprezentaci?

Za reprezentaci to bylo emotivní, ale každý gól jsem slavil tak, že jsem zvedl ruku a utíkal na půlku, aby mě spoluhráči naháněli. Nemohli mě chytit, radost jsem měl z každé branky.

Kdybyste měl vypíchnout nejkrásnější gól své kariéry, který by to byl?

Samozřejmě gól proti Walesu. Rok ho vysílali v Brankách, bodech, vteřinách. Vyhráli jsme 2:0, já utíkal sám z půlky a ze šestnáctky jsem to vystřelil do šibenice. Myslím, že to bylo v roce 1985 nebo 1986.

Který svůj gól považujete za nejdůležitější

Bylo jich tolik, že si určitě nevzpomenu. Mrzelo mě, že jsem na mistrovství světa v Itálii chodil v utkání s Kostarikou sám na gólmana a gól jsem nedal.

Co pro vás znamenalo dát gól před vyprodaným Edenem?

Měl jsem to štěstí, že když se otevíral Eden v roce 2008, hrál tady Oxford. Nastoupil jsem na druhý poločas, protože první hrálo áčko, druhý hráli bývalí hráči. Vyhráli jsme 5:0 a vstřelil jsem gól. Byla tady úžasná atmosféra, patnáct tisíc diváků. To byl můj poslední zápas v novém Edenu.

Jakou atmosféru měl starý Eden?

Starý Eden měl fantastickou atmosféru, protože když jsme dali gól, všichni na dřevěné tribuně začali dupat a mělo to svoje gros. Rád na to vzpomínám, průměrně chodívalo dvanáct, třináct tisíc diváků.

Kterého úspěchu ve své kariéře si nejvíc vážíte?

Nesmím zapomenout na krále ligových střelců a účast na mistrovství světa v Itálii. Ale mrzí mě to, že jsem odešel do třetiligových Prušánek, kde jsem se nechal zblbnout, utekl ze Slavie a ona získala titul.

V současné době jste asistentem trenéra Řeháka u slávistické juniorky. Jak se zrodil váš přerod z hráče v trenéra?

Mám nějaké zkušenosti. Díval jsem se, pod kolika trenéry jsem trénoval a bylo jich osmnáct. Hrál jsem ve Španělsku, v Anglii, a když jsem emigroval, jednu dobu jsem dokonce měsíc bydlel u Zemana ve Foggii. Foggia hrála tehdy třetí ligu, hrál tam Signori, slavný hráč z Itálie, který pak přestoupil do Lazia. V té době Foggia pod panem Zemanem postoupila z třetí ligy do první. Měl jsem tu možnost s nimi měsíc trénovat. Chtěli mě koupit, ale v té době to nešlo. Jak už jsem říkal, dostal jsem osmnáct měsíců zákaz startů a nesměl jsem hrát v žádném klubu.

Jak v současné době prožíváte góly z pozice asistenta trenéra?

Taky mám radost, ale neběhám po hřišti jako dřív. Největší radost mám z posledních výsledků Slavie pod Jardou Šilhavým, s nímž jsem dva roky působil v Chebu a jehož znám jako vynikajícího člověka, který umí hráče pohladit a pochválit. Myslím si, že na mužstvo působí fantasticky a věřím tomu, že letos budeme hrát o titul.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená úžasnou radost. Radost ze hry, radost ze života. Fotbal je pro mě všechno. Kdybych neměl fotbal, asi bych skončil někde v depresích, někde dole.

 

1983 - 1992 Fotbalový reprezentant.

 

Odehrál 38 reprezentačních zápasů a vstřelil při nich 7 gólů.

 

Útočník za Slávii, FC St. Pauli, VfL Bochum, Duklu Příbram a další.