Nahrával jsem i na brankové čáře

Na první ligový gól mu nahrál Vítězslav Lavička. Trefou proti Olympique Marseille pomohl Spartě do nultého ročníku Ligy mistrů. Ale největší radost měl záložník Martin Frýdek, otec současného sparťana stejného jména, z vydařené přihrávky. „Takže jsem moc gólů nedal, i když jsem mohl,“ vysvětluje vicemistr Evropy 1996, který získal se Spartou pět titulů.

Martine, zavzpomínejte na vaše fotbalové začátky.

Narodil jsem se v Hradci Králové, fotbal jsem začal hrát v šesti letech v pionýrském domě a jednou mi kamarád řekl, jestli si nechci jít zahrát se Spartakem Hradec Králové. Takže jsem tam šel a už si mě tam nechali. Tam jsem hrál do osmnácti a pak jsem přestoupil do Kolína.

Do jakých pozic jste se v tom útlém věku na hřišti stavěl a jak vám šlo překonávání brankářů soupeřů?

Tak já vždycky chtěl hrát dopředu. Když jsem byl malý kluk, tak jsem dokonce hrál levé křídlo. Já myslím, že jsem na tom byl vždycky docela slušně, dokázal jsem uspět v souboji jeden na jednoho, ale i tak o mě bylo známo, že jsem měl největší radost, když jsem nahrál. Já jsem těch gólů moc nedal, i když jsem mohl a pamatuju si jednou v dorostu, že jsem obešel brankáře a ještě jsem spoluhráči nahrál na brankové čáře. On to nedal a pak se gólman stihl vrátit. Vynadáno jsem pak dostal já, proč už nedám gól. Tak jsem řekl, že mám větší radost, když můžu přihrávat.

A pamatujete si na nějakou skutečně výjimečnou situaci, kdy už jste se rozhodl, že překonáte brankáře sám?
Ano, taky to bylo v dorostu, a asi to byl můj největší střelecký úspěch. Byl to poslední mistrák, už bylo všechno rozhodnuto a já v něm dal dokonce pět gólů. To je asi můj největší životní výkon.

Jaké další kroky vás pak vedly do světa profesionálního ligového fotbalu?

Tak z Kolína jsem šel do Karlových Varů na vojnu, a tam jsem měl štěstí, že tenkrát Sparta hrála v Chebu, tak jsme se tam šli podívat. Od té doby mě tam jezdil pozorovat pan Pospíchal. Měl jsem velké štěstí, že mi zápas tenkrát vyšel. Dal jsem dva góly, od té doby mě Sparta sledovala a pan Pospíchal mě přemluvil, že bych to měl zkusit, že kde jinde než ve Spartě. Po MS v roce 1990 jsem tam přestoupil a strávil jsem tam sedm let. Byly to asi nejkrásnější fotbalové roky.

Jaké máte vzpomínky na první zápas v rudém dresu?
Na první ligový zápas vzpomínám se smíšenými pocity. Myslím, že to bylo 5:4 ve Vítkovicích za pana Ježka, který mě tam postavil v průběhu první půle. Ale byl to první ligový start, takže se vzpomíná dobře, i když nebyl vydařený.

Po prvním startu přišel další milník, první ligový gól…
Tak samozřejmě na první ligový gól se nedá zapomenout, zvlášť když to bylo na derby se Slavií. Víťa Lavička vybojoval balón, dal to pod sebe, já jsem si to přiťukl a prostřelil jsem dva hráče i gólmana.
Samozřejmě to byla velká radost. První ligový gól a ještě v derby proti Slavii, které jsme 3:1 vyhráli. Nádherný pocit.

Za Spartu jste nastupoval i v evropských pohárech. Jaký gól z těchto soutěží vám utkvěl v paměti?
Doma s Olympique Marseille. V prvním poločase, když jsem se dostal k odraženému balónu a krásně jsem to trefil nártem na zadní tyč. Byla to asi moje největší rána v životě. Olympique Marseille byl v té době jeden z top mančaftů a mysleli si, že si na nás smlsnou. My jsme je potrápili už tam a doma nám stačilo vítězství o gól. Ten můj byl na 1:0, pak Sigy přidal další, takže to byl postupový gól do nultého ročníku Ligy mistrů.

Góly jste dával také v Teplicích. Vybavíte si ten první v teplickém dresu?
Myslím, že jsem ho dal v poháru s Budapeští, po rohu Pavla Verbíře. Překvapivě.

Kromě sparťanského dresu jste spjatý také s reprezentačním dresem. Vybavíte si, kdy jste poprvé nastoupil za reprezentaci?
Poprvé jsem nastoupil za trenéra Máčaly. Bylo to přátelské utkání v Olomouci proti Polsku.

Následně první repre gól?

Ten jsem vstřelil taky na Moravě. V Ostravě v přátelském zápase proti Litvě. Dával jsem na 2:0 a pak to byla divočina. Vyhráli jsme 5:3. Myslím, že byla nějaká dorážka. Měl jsem velkou radost.

Který další repre gól vám nejvíce utkvěl v paměti?

Já jsem dal jen čtyři, ale asi ten nejdůležitější v Bělorusku na 1:0. Byla to kvalifikace na ME 1996. Kopal se roh, míč se ke mně odrazil a já jsem ho naslepo nakopl. Gólman ho neviděl a spadlo to na zadní tyč.

Co to pro vás znamenalo být jedním z klíčových hráčů postupu na EURO, a pak si na něm i zahrát?

V ten moment to člověk nevnímá, že to rozhodl. Byli jsme tam celý tým, takže je jedno, kdo ten gól dá, ale když se o to takhle zasloužíte, tak to hřeje na srdci.

Jak jste si užil následné EURO?

Tak já jsem si to ho užil spíš jako divák, protože první zápas s Německem jsme prohráli a já nehrál moc dobře, takže místo mě nastoupil Patrik Berger. Ale kluci šlapali dobře až do finále.

Jaká tam byla tehdy atmosféra?

Nádherná. Ještě to bylo v Anglii, takže diváci fantastičtí, dařilo se nám, šli jsme do finále, akorát je škoda, že když jsme byli takový kousek od zlata, že už jsme to nedotáhli.

Byly nějaké jiné důležité góly?

Samozřejmě, když jsem byl v německém Leverkusenu, tak jsem dal gól i v Lize mistrů proti Sportingu Lisabon. Odražený balón a z rohu malého vápna jsem to tečoval přímo do brány. Tohle byl jeden z mála, moc jsem se tam neprosazoval, ale nelituju toho, že jsem tam šel. Nabral jsem nějaké zkušenosti.

Nejkrásnější gól?

Asi ten s Marseille. Když se na něj zpětně podívám, tak jsem to fakt krásně halfvolejem trefil na zadní tyč.

Zmínil jste pětigólový zápas za dorost, podařilo se vám někdy potom dát dvě a více branek?

Už nikdy. Vždy jen po gólu a ze srandy jsem se ptal Sigyho, jaký to je dát třeba hattrick. A on říkal: „Pro mě normální.” Ze srandy samozřejmě.

A jakého úspěchu si ve vaší kariéře nejvíce vážíte?

Tak určitě tituly se Spartou, a že jsme se probojovali do nultého ročníku Ligy mistrů, kde jsme v té skupině skončili druzí za Barcelonou. A pak samozřejmě postup na mistrovství Evropy.

Jaký byl pak přerod z hráče na trenéra?

My jsme po mistrovství dostali trenérskou licenci “A” a řeklo se, že budeme moct jít bez přijímaček studovat profi licenci. I když jsme museli dělat zkoušky, zavolal mi Jan Suchopárek, jestli bych do toho nechtěl jít, tak jsem svolil a jsem rád, že jsem ty dva roky studia v Olomouci nakonec úspěšně zakončil.

Jaké pak bylo postavit se na lavičku a prožívat góly svěřenců z druhé strany?

Je to jiný pocit, když jste trenér, máte zodpovědnost za těch dvacet lidí. Nejste tam jen za sebe. Máte na starost dvacet kluků, kteří jsou různé povahy, a samozřejmě jsem si musel zvykat. Byl jsem nervózní, ale jak trénujete a koučujete zápasy víc a víc, tak si na to zvyknete a je to přirozené.

Přesuňme se k vašim synům. Ti pokračují ve vašich úspěšných fotbalových šlépějích. Vybavíte si jejich začátky a třeba jejich první velký gól?

Martin začal s fotbalem, když jsme byli v Německu, a když jsme se vrátili zpátky, tak šel na Spartu. Hrál přebor republiky a dával rozhodující penaltu.


Jak prožíváte jeho výkony a góly tady na Letné?

Ten gól s Laziem Řím byl nádherný. A pak jsem pět minut neviděl, protože tam chodili lidi a chválili mě. A já jim říkal, ať chválí jeho, ne mě. Samozřejmě jsem jinak nervózní. Říkám si, aby se dařilo, ale určitě to nijak zvlášť neprožívám, natož abych nadával nebo křičel. Spíš si to vnitřně užívám.

Nastane okamžik, kdy Martin nahraje Christiánovi tady na stadionu na gól?

Christián talent má a záleží na něm. Je mu sedmnáct let, ale kdyby k tomu došlo, tak bychom celá rodina byli moc šťastní.

Co pro vás vlastně znamená pojem gól?

Euforie, radost. Když vidíte radující se lidi, tak je to úleva, třešnička na dortu.

 

 

vicemistr Evropy 1996

 

37 zápasů v reprezentaci/ 4 góly

 

pětinásobný ligový mistr se Spartou