Penalta na EURO? Velké nervy

Na jeho odolnosti závisel osud fotbalové reprezentace v semifinále EURO 1996 proti Francii. Devět střelců před ním uspělo v rozstřelu, on musel taky. Jinak by se Češi do Wembley nepodívali. „To bylo velké napětí. Nedivím se ani nejlepším světovým hráčům, že v daný moment selžou a penaltu nepromění,“ říká někdejší obránce Karel Rada. „Rozhodl jsem se, že o tom nechci uvažovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Zvolil jsem si místo a snažil se ho trefit.“

Jak vypadaly vaše fotbalové začátky?

Asi jako většinu kluků mě k fotbalu přivedl otec. Bylo to ve Stráži u Tachova, v naší vesnici, kde jsem strávil téměř celá žákovská léta. Na poslední dva roky jsem přestoupil do UD Tachov.

Na jakých pozicích jste jako žáček hrál a jak se vám dařilo střílet góly?

Když jsem v žácích končil, stavěl jsem se na pozici útočníka nebo záložníka. Můj největší úspěch bylo vstřelení pěti branek v jednom zápase. V Tachově jsme tehdy vyhráli 5:0. To je asi můj největší střelecký úspěch.

Pět branek v jednom utkání určitě velký úspěch je, jak jste to tehdy prožíval?

Samozřejmě to byla obrovská radost. Na takových utkáních jsme to jako kluci ohromně prožívali. To, že jsem byl nejlepší střelec, prožívala i rodina. Když přijedete domů, každý se vás zeptá, jak jste hráli, kdo dával branky, a podobně. Takže když jsem všechny branky dal já, byla to euforie. Všichni z toho byli nadšení a měli velkou radost.

Mohl byste popsat vaší cestu do ligového fotbalu?

Z Tachova jsem přestoupil do dorostu Škody Plzeň. Tam jsme hráli dorosteneckou ligu. Přesunul jsem se však už na post obránce. O střílení branek jsem tedy přicházel. Byl jsem do té doby zvyklý jednou za čas branku vstřelit, ale v roli obránce už se to dělo minimálně. Od té doby už jsem v této pozici zůstal. S góly už to nebylo tak žhavé.

Vzpomenete si na první gól za Plzeň?

První gól za Plzeň jsem dal v první české národní fotbalové lize. Mám pocit, že to bylo v zápase proti Xaverovu. Dorážel jsem do brány odražený balon po souboji ve vápně. 

Jaké máte vzpomínky na první vstup do ligy?

Ten se udál v Dukle Praha při zápase v Brně. Tam jsem střídal bratrance Václava Radu. Tehdy jsem poprvé okusil prvoligový trávník.

Vaším dalším působištěm byla olomoucká Sigma. Pamatujete si na první gól na Hané?

Na první gól přesně ne, ale vzpomínám si, že jsem byl jeden ročník naším nejlepším střelcem. Byl jsem totiž exekutorem penalt a pokud se nemýlím, vstřelil jsem v tomto ročníku osm branek.

Měl jste při provádění pokutového kopu stranu, kam jste rád kopal?

To jsem neměl. Často jsem se pokoušel kopat i na střed brány.

Poté jste se přesunul do zahraničí. Jak dlouho jste čekal na první zahraniční gól?

To bylo velmi složité i z toho pohledu, že jsem neustále bojoval o sestavu. Byl jsem v zadních pozicích.  Například ve Frankfurtu, kde jsme bojovali první rok o záchranu a druhým rokem zase o postup do Bundesligy. Zahraniční angažmá jsou úplně jiná než u nás v lize. Je to vždycky těžší a mnohem náročnější. Pamatuji si na jedinou vstřelenou branku, když jsem hrál v Turecku. Po centru ze strany jsem také dorážel do brány. 

Jak jste oslavil tuto branku v cizím prostředí?

Oslavil jsem ho úplně běžně. Radost, emoce, vše co k tomu patří.

Jiným českým celkem, kde jste působil, je také pražská Slavia. Jaké máte vzpomínky na branky v sešívaném dresu?

Pro mne jsou gólové vzpomínky těžké. Branek jsem mnoho nevstřelil, i když jich mám v české lize kolem čtyřiadvaceti na kontě. Konkrétní branky si však nevybavím.

A co nějaký gól v dresu Teplic?

Za Teplice si na jeden krásný gól vzpomínám. Vyhráli jsme doma 1:0 nebo 2:1 nad Zlínem. Ještě za trenéra Vlasty Marečka.

Popsal byste tuto branku?

Zakončil jsem hlavou po rohu.

Dával jste přednost zakončení hlavou nebo nohama?

To bylo vcelku jedno. Byl jsem rád za každou branku.

Nelze opomenout vaše působení v národním týmu. Vzpomínáte, jaký jste měl pocit, když jste oblékl reprezentační dres?

Samozřejmě to byla obrovská čest, dostat se mezi partu nejlepších fotbalistů z Česka.

Jak vzpomínáte na první reprezentační góly?

První dva góly padly v utkání proti Bělorusku. Byly to opět dvě dorážky z malého vápna. Poté jsem dal branku proti Polsku, a také v utkání proti Dánsku, které jsme, myslím, vyhráli 1:0. Tam jsem dával branku hlavou po rohu.

 Je možné srovnávat první ligový a první reprezentační gól?

Každý zápas jsem prožíval naplno a v emocích. Pro mě tedy bylo v ten moment úplně jedno, jestli to byl ligový, nebo reprezentační gól.

V národním dresu jste v jednom případě síť rozvlnil, avšak mezi střelce zapsán nejste. Jak vzpomínáte na okamžiky z penaltového rozstřelu proti Francii na EURO 1996?

To bylo velké napětí. Dnes na to vzpomínám s obrovským respektem, vzhledem k tomu, že kdo na tu penaltu šel, musel mít velké nervy a byl pod psychickou zátěží. Nedivím se i těm nejlepším světovým hráčům, že v daný moment selžou a penaltu nepromění.

S čím jste šel na penaltu vy?

Na penaltu jsem šel s tím, že jsem měl již jednoznačně vybranou stranu. Rozhodl jsem se, že o tom nechci uvažovat, protože kdybych začal uvažovat, nemuselo by to dopadnout dobře. Zvolil jsem si místo a snažil jsem se ho trefit, což se povedlo a jsem za to velmi rád.

Vybavíte si okamžiky po proměněné penaltě?

Obrovská úleva, kterou si člověk ani nedovede představit. Přirovnávám to k tomu, jako by si člověk nasadil třicetikilogramový batoh na záda a šel na penaltu. A když jí promění, teprve ho shodí a může v klidu odejít.

Určitě to byl velmi důležitý gól. Padl ve vaší kariéře ještě nějaký důležitější?

Důležitější už asi ne.

Který váš gól považujete za nejkrásnější?

Asi ten zmíněný reprezentační proti Dánsku.  Ten nebyl špatný.

Jak se zrodil váš přerod z fotbalového hráče na trenéra?

Zrodil se kvůli dceři. Původně jsem zvažoval, že až skončím s aktivní kariérou, nebudu se fotbalu dál věnovat. Asi po půl roce ale došlo ke zlomu. Dcera hrála fotbal a díky ní jsem jezdil na tréninky, kde jsem byl osloven a začal jsem postupně trénovat. Nakonec jsem zjistil, že mi fotbal chybí a že si tímto způsobem nahrazuji hráčskou aktivní kariéru.

Jak prožíváte branky svých svěřenkyň, potažmo dcery?

Z pozice trenéra je to trochu jiné, než z pozice hráče. Ale musím se přiznat, že jsme teď velmi emotivně prožívali, když jsme historicky poprvé postoupili na mistrovství Evropy žen do sedmnácti let. Ze vstřelených branek jsme měli obrovskou radost, až jsme skákali na lavičce a prožíval jsem to téměř stejně jako hráč.

Když se řekne první gól vaší dcery, co se vám vybaví?

První branka mojí dcery padla určitě v přípravce. Byla malinká a já jsem ji poprvé viděl, jak běhala v trenýrkách, které měla pod kolena a stulpnách, které měla nad kolena, což bylo velmi legrační. Tam bylo jedno, jaký vstřelila gól. Ale jelikož má dobrou kopací techniku, hezké góly střílela poměrně často. Byly to branky z větší nebo střední vzdálenosti, kdy dokázala míč dobře trefit a pěknou prudkou střelou zakončit.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?

Je to pro mne všechno. Důvod proč se zápasy hrají, aby padaly góly. Hraje se i pro diváka. Zápasy bez branek sice bývají zajímavé a hezké, ale chybí pak to koření, které k fotbalu patří.

 

bývalý obránce Frankfurtu, Trabzonsporu, Dukly, Olomouce, Slavie, Teplic a Bohemians

 

vicemistr Evropy 1996

 

43 startů a 4 góly v národním týmu

 

trenér ženský reprezentace U17